Žebřík do nebe

Kdysi jsem svůj život viděla, jako schody do nebe. Jdete pořád nahoru a na konci vás čeká odměna. Něco jako sláva, nebo gratulace. Za to, co jste dokázali. Vavřínový věnec. 

Ale co když člověk usne na vavřínech?

Olympijský vítěz Aleš Valenta řekl, že prohry, ani vítězství neprožívá. Chce jen hrát.

Zážitek přítomné chvíle je víc, než výsledek.

Jak to máte vy?

Dneska vím, že není ani konec, ani začátek. Vlastně, svým způsobem, ani cesta. Žádné poprvé, ani naposledy. Ani včera, zítra, jen TEĎ.

Stopy našeho žití, které vypadají často jako jízda na horské dráze, jsou v podstatě kruhy.

Vždycky se v určitou chvíli dostaneme do výchozího bodu a jdeme dál. Někdy zůstáváme na místě, protože se bojíme. Situace se zdá být ohrožující, málo bezpečná.

Ale, která je bez rizika?  Jedinou jistotou je změna.

Až tohle pochopíme, vydáme se do neznáma. Srdce tluče na poplach, ale to nás nesmí zastavit. Jeden hlas je proti nám a brzdí naše kroky, druhý nás povzbuzuje a fandí. Vyberte si ten druhý a prvnímu řekněte, že už ho nepotřebujete. Že to zvládnete.

Že si už věříte.

A kdyby náhodou  ne, tak si vezměte pevnější žebřík.