Závislí - ptáci bez křídel?

Tenhle příměr jsem dnes objevila a musím se přiznat, že mi vehnal slzy do očí. To je nádherná parafráze.

Pasti závislostí jsou většinou nevědomé, snad proto tolik zrádné. 

Vedou nás po rozmanitých cestách, někdy několik roků, možná i celé životy. A na konci jsou jen smutné příběhy některých z nás. 

Pokud se chceme vyléčit, musíme naplno převzít odpovědnost. 

Spoustu lidí jen často přehodí výhybku. Skoncuje s jedním nezdravým návykem a hned sáhne po něčem, co sice není tak drastické, ale co mu to silně připomíná. 

Sex, alkohol, jídlo, nakupování, snění o věcech, co se nikdy nestanou. Sny, které nás měly zahřát, ale nakonec z nich mrazí. 

V prvé řadě si musíme uvědomit, že závislosti jsou jen iluzí energie, iluzí ega.  Nejsme odpojeni od zdroje, ale závislí si myslí, že jsou. (Podvědomě). A tak se neustále něčeho drží, nebo něco "sají", aby přežili. 

(Zrovna tak, jako nejsme oddělení jeden od druhého, jako lidstvo jsme předivem všech osudů, takže pokud jedinec ublíží druhému, ubližuje tak především sám sobě.) 

Často to bývá tak, že se závislí (ne-mocní) nedokáží odpoutat od matek, ani ve zralém věku a matky tento stav, často, ke své škodě podporují. 

Kdo jiný by mohl pomoci? 

Muž, který odchází od matky rovnou k ženě a nebyl zvyklý se o sebe postarat sám a to nejen fyzicky, ale i emočně, nutně musí znovu vstoupit do závislého vztahu. 

Někdy se stane, že matka brzy zemře a muž se sice velmi dobře postará o sebe i rodinu, finančně, ale citově velmi strádá. Ba dokonce se může uzavřít i tak, že ani na pohřbu a v životě vůbec, nebrečí. Pak se snaží svůj zoufalý vnitřní tlak převést do roviny práce a ve vztazích se mu nedostává úplně obyčejného pochopení, neboť ho nedal ani sám sobě. Jen si stále něco namlouvá. To mu jde velice dobře a věří tomu často i on sám. Navenek hraje velmi spokojeného otce, manžela, třeba i ředitele firmy, ale ani se neptejte, jak se vlastně cítí, když zůstane úplně sám. 

Ženu, která od něj odejde, neboť si uvědomuje, že bez citu nejde žít donekonečna, vymaže ze svého příběhu a ožení se s další, která city v životě také nedává na první místo. Po čase vidíte, že na fotkách jsou smutní oba dva...

Tak, jak z toho ven? 

PS:

Proč si tolik nevěříme? 

?Za vším vězí strach, vývoj v lásce byl pozastaven. Bojíme se jít dál. Neproběhla separace od matky v době dospívání, nebo i odpoutání od partnera, což bylo jen pokračování neuspokojivého stavu.

Závislosti: sexuální, citové, finanční, návykové látky, hry, virtuální realita atp.

Napadá mne jediné:

Porozumět separační úzkosti a najít vědomou vůli se osvobodit, dát si prostor, zahojit zlomená křídla a vzlétnout. 

Tam, kam nás volají naše pravé touhy.