Z vyprávění neznámé dívky

Potkaly jsme se v Asku. Dívenka měla na vizitce - Adriana - Láska z Aska. Jak milé a vtipné! Daly jsme se do řeči.  

Měla jsem přítele, řekla mi s ruměncem na tváři. O dost staršího, ale mně to nevadilo. Byl pozorný, galantní, měl charisma. Byla jsem jeho princezna. Jenže já nejsem ten typ, jen tak vypadám. Mám ráda svobodu, samostatnost. 

Přítel byl nejprve na mne hodný, snažil se, chtěl, abychom spolu bydleli. Jenže po 14 dnech našeho společného bydlení jsem musela utéct. Jeho nečekané výbuchy hněvu, jeho určitá netečnost, ztratila jsem důvěru ve vztahu pokračovat. 

V podstatě jsem odejít nechtěla, měla jsem ho hodně ráda, ale nešlo to. Měl problém večer usnout, roky nespal a bral prášky. Pokud jsem ho v noci probudila, že chci obejmout, byl velmi znepokojený, neboť už pak do rána neusnul. Jeho neklid se přenášel na mne. Nedokázala jsem ho uklidnit, možná jsem v sobě neměla tolik síly. Jsem přece jen o hodně mladší. Myslím, že spíše starší ženy dovedou velmi krásně navodit klid, který mají ve své duši. To více já, chtěla po muži lásku. 

Hádky, usmiřování, rozchody a návraty se několikrát opakovaly. Nakonec už ani jeden z nás neměl sílu v tom pokračovat. Jsme ale stále přátelé a rozumíme si teď lépe, než když jsme byli spolu "nalepeni" a neměli od sebe žádný odstup. 

Mezitím jsem potkala mladého muže, který mne narozdíl od toho prvního, doslova nosil na rukou. Květiny, romantické večeře, vzkazy, nekonečné polibky. Přiznám se, po delší době toho na mne bylo už moc. 

Příliš sladký vztah. Muž žil léta jen s mámou a sestrami a tak se uměl chovat k ženám velice hezky. Říkal, že ženy si musí umět muž vážit. Jenže mu chyběl tak nějak, ten mužský element. Byl až příliš jemný. 

Z toho vztahu jsem odešla raději dříve, než bych se více zamilovala. 

Pak jsem potkala znovu předchozí lásku. Zdálo se mi, že se změnil, že je jiný, taky mi moc chyběl. 

A tak jsem svolila, že pojedeme na výlet. Moc jsem se těšila. 

A pak se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Taková banalita. Když jsme sjížděli z dálnice, partner se spletl a sjel jinudy. Tato, pro mne úplně obyčejná věc, spustila u mé bývalé lásky, neskutečný hněv. 

Řekla jsem si, že když neumí řešit v životě takové nepodstatné věci, jak by asi vypadal náš život,  kdy musíme řešit ty opravdové problémy?  To mne probudilo z iluze, vracet se zpátky. 

Ale nic se nemění, mám ho pořád ráda a vlastně mu i rozumím a chápu. 

Jeho neklid, noční běsy, neřízený vztek, nerozpoznal ani jeho lékař, který mu jen předepsal léky na spaní. 

Myslím si, že příčina těchto problémů začala už kdysi v dětství. Jeho rodiče se hodně hádali a on se neustále bál, co přijde. Něco takového měl i se svojí bývalou partnerkou. 

Dodnes se s tím nevyrovnal. Řekne se banalita a ono to v životě způsobuje problémy nejen vám, ale i vašim blízkým. 

Je to škoda, že to přítel nevidí a neléčí svá zranění. 

Možná by mohl žít úplně jiný život...