„Živote, proč teď tak bolíš?“ „Protože se bráníš posouvat dál. V dobrém i ve zlém, pamatuješ?" „Pomalu si vzpomínám." „Tak vidíš, když to zabolí, vzpomeneš si rychleji."
„Ty jsi ale vtipálek, osude. Je to tak nedůstojné, ale máš pravdu. Určitě je příjemnější růst v lásce, než být donekonečna atakován bolestnými situacemi."
„Vím, co myslíš. Ono je důležité opustit minulost, odpustit sám sobě, mít odstup od všeho, co bolelo. Moc důležité, abys dokázal žít přítomným okamžikem. Pokud bys ale chtěl ze života bolest úplně vyhostit, jednak se ti to nepovede a jednak bys zrušil polaritu, která je součástí dynamického růstu.
Věže, které stavíš, nemívají pevné základy. Proto ti je bořím. Iluze, kterými se živíš, tě nikdy nezahřejí, proto tě z nich probouzím. Myšlenky, které nosíš, ti dávno neslouží, proto ti najednou nefungují. Těžko vidět v mlze, příteli. Počkej, až se rozední.
Už mi rozumíš?“
„Rozumím, chápu, ale stejně mne to pořád bolí.“
„Vydrž to, silný se bolesti nebojí.
To ty si vybíráš trápení."
„Jak najdu cestu ven, milý příteli?"
„Tvá cesta je ve tvém srdci, poslouchej, co ti říká.
Je klidné a nikdy neutichá.
Ještě jednu radu na cestu ti dám.
Věř jen sám sobě, ne svým pochybám.
Vděčnost ti pomůže osvětlit cestu,
správně se rozhodnout, zbavit se restů.
Už vidíš, jak oblékáš nový šat?
Tvé srdce chce tančit a milovat.
Navrať se ke své pravé podstatě.
Dospělé, šťastné dítě, znovu najde tě!
Smíření se sebou, okolím, osudem,
tvé opravdové Já, bude tvým domovem.“
