Pokojem se linula vůně kávy, na stole miska s něžně zdobeným cukrovím. Všude na nábytku háčkované dečky, ještě od mámy a z rádia, které pamatovalo snad její dětství, zněla písnička Povídej.
Manžel byl mojí první láskou. Chodili jsme spolu od mých sedmnácti let. Jako by to bylo včera.
Když si tak pomyslím, co všechno jsme spolu ještě mohli zažít, vždyť jsme plánovali, jak spolu budeme v důchodu bydlet na vesničce a na město si ani nevzpomeneme.
Člověk vždycky něco plánuje a pak, však to znáte. Důchodu třeba ani neužije.
Jezdil roky na montáže do Německa a každý víkend domů. Ještě v noci, když přijížděl, už jsem pekla buchty a vařila jídlo s sebou na chalupu. Bylo tam vždycky spoustu práce a tak jsme tam moc nevařili, vše jsem chystala doma. Po práci, k tomu tři děti a ještě na starosti maminku. Vůbec nevím, jak jsem to všechno mohla stihnout. Když chceš, jde všechno, vždyť já byla jako vítr.
Aby jsme se probouzeli alespoň o víkendu do krásné přírody, jeli jsme s celou rodinou ještě v noci na Vysočinu. Ani jsem si neuvědomovala, že je toho na něj příliš. Chtěl to tak, miloval tento způsob života a byl na něj zvyklý. Věčně na cestách a v poklusu. Dávalo to kdysi smysl, ale teď si říkám, bylo to správné? Nedohnalo ho to k infarktu?
A myslíte, že jsem já teď zvolnila? Vůbec ne. Jezdím dál na místo, kde jsme byli spolu a opravuji chaloupku, jak by si to přál. Měl by ze mne radost, dělám všechno za něj.
Nikdo mne nikdy neviděl jen tak posedávat, jsem stále aktivní, sbírám byliny, vyrábím různé šťávy z ovoce i rostlin, pro celou rodinu i přátele. Na zahrádce je taky hodně práce a bydlení jsem celé zrenovovala.
Škoda jen, že synové sem nechtějí jezdit, prý jim to připomíná tátu. Já to mám obráceně, sotva přijedu, cítím klid. Když večer usínám, mám pocit, že je pořád se mnou.
Vidím ho, slyším ho, pustila jsem ho?
Snad ano, nechci abych ho stahovala zpátky, kam už nepatří. Dosud byl můj život jeden velký kalup.
Byla jsem na děti přes týden sama, pamatuji si, jak jsem se zlomenou rukou, ještě k tomu nemocná, stírala podlahu. Ne, nikdo se mámy neptá, jak to všechno zvládá. A když jsme přijeli na chalupu a tenkrát nebylo topení, topila jsem v krbu celou noc, jen aby rodinka spala v klidu.
Spala. Já ne, ale stejně jsem byla šťastná. Když jsem se dívala za svitu plápolajícího ohně do tváře milovaným, nebylo nic, co bych pro ně neudělala.
Teď mám spoustu času večer přemýšlet, bývám tu často samotná.
Pro kluky to tu není, i když místa je tu dost. Jezdí za mnou hodně přátel, ale většinou mne vídáte pracovat na zahradě.
Klidně přijeďte, ráda vás uvítám.
PS: Inspirováno skutečným příběhem
