Umíš uchovat tajemství?

Když se dozvíš o dárku, který ti nedá spát. Pro-zradíš druhému, že o něm víš? Když přítel tvou známou podvádí, máš pocit, že to máš vyřešit? Chceš jí to vážně říct? 

Když najdeš v krabici vzkaz, který ti nepatří, budeš hledat, komu právem náleží? 

Když se dozvíš, že tvůj příbuzný má nevyléčitelnou nemoc, budeš zajedno s lékaři, kteří chtějí oznámit, že je opravdu konec všem nadějím?

Když máš důvěrný vztah s nějakou osobou, prozrazuješ věci, co jsou jen vaším pokladem? 

(Pamatuj, že za sto let, nikdo tu nebudem...)

Když se stane něco, o čem víš jen ty sám, ale druhým by neprospělo, aby to věděli, dokážeš držet jazyk za zuby? 

Co nás nutí zrazovat důvěru? Určitá nezralost, falešnost příběhu? 

Neúcta, nezájem o vztahy, o sebe.

Sám v sebe nevěří, kdo nectí přítele. 

Vědět, že hodnota každého příběhu, má cenu nejvyšší.  

Lidskost a důvěru.

PS: 

Dát něhu za něhu, slovo jak vzácný šat. 

Pochopil, oč běží, komu dal život mat?