Povídá Jiřík kamarádovi v mateřské škole. Myslíš? Zatvářil se dost podivně Péťa. Vzpomněl si na všechny hračky, ale ne na to, kdy byl táta naposledy doma.
Často se navštěvovali, byli nerozluční. Jejich pouto jim dávalo sílu, kterou jinde nenacházeli. Jirka pocházel ze skromnějších poměrů, máma samoživitelka, sotva pokryla rodinný rozpočet. Kolikrát neměl ani na obědy. Paní kuchařka to vždycky nějak zařídila. Alespoň polévku, jablko, či zákusek. Vždycky něco pro něj schovala. Bylo mu to líto, oblečení také neměl tak luxusní, jako ostatní děti. Většinou máma ušila. Jako dřív. A nebo měl věci po kamarádech. Někdy mu to nevadilo, někdy plakal. Chtěl jenom svoje. Hezké, jako ostatní. Proč by to mělo být jinak? Jeho hlavička tohle nechápala. Ale máma na něj byla moc hodná a večer před spaním mu četla pohádky.
To pak na všechno zapomněl, že tátu nikdy neviděl, že máma má málo času i peněz na výlety. I to, že bydlí ve starém bytě po babičce. Objala ho a dala pusu na dobrou noc. Usínal šťastný.
Mezitím Péťa, jedináček z podnikatelské rodiny míval doma chůvu, která se o něj starala. Někdy i u nich přespávala. Kamarádova máma mu dovolila jej navštěvovat. Co on měl hraček! To nové lego, postavili spolu celé město. Péťa mu půjčoval i motorku, pěkně doma řádili! Tolik se nasmáli. Ale když zarachotil v zámku klíč, museli honem na místa, aby nikdo nic nepoznal.
Jednoho dne chůva z ničeho nic nedorazila. Byli potichu, nikomu nic neřekli. Pšššš. Bude to naše tajemství. Něco si uvaříme, řekl směle Péťa a Jiřík přihlížel k tomu, co se chystá. Otevřeli obří ledničku a nestačili se divit. Takových dobrot! Víš, jak kočička a pejsek vařili dort, dáme se do toho? Kluci nepřemýšleli, snášeli dobrůtky na koberec, že si udělají nakonec piknik.
Přizvali i labradora. Vůbec se nebránil. Během chvíle vypadal koberec jako po bitvě. Samozřejmě, že nezapomněli na kečup, který bůhvíproč šplíchal tentokrát všude, kam nemusel. Malinová šťáva zase tak nějak divně lepila a sýr, který se snažili rozpéct, ne a ne dostat z koberce dolů. Snad nám s tím pomůžou méďové, máma by se asi zlobila...
V zápalu hry ale na všechno zapomněli. Vodní pistolka všechno dokonala. Jémine, to je potopa!
Méďové ale vůbec nepomáhali uklízet. Tma byla čím dál větší, až měli skoro strach. Venku se zvedal vítr.
Náhle se otevřely dveře.
Přišla máma Jiříka. To měl Péťa veliké štěstí. Pomohla jim všechno uklidit a díky jejím zlatým rukám, dům zářil čistotou víc, než kdy jindy. Labrador Andy šel zpátky do své boudičky a ani neprotestoval.
Když se vrátila pozdě večer Petříkova máma, byla ráda, že je všechno v pořádku. Kluci na sebe jen tak mrkli a věděli, že nebudou prozrazeni.
Nějaké to tajemství přeci mít musí, no ne?
Máš ještě pocit, miláčku, že má Péťa všechno?
Ani ne mami, pošeptal Jiřík krásné ženě do vlasů a na cestu jí dal velkou pusu.
