Tikot hodin

To ticho bylo k zalknutí. Mám rád klid, ale tenhle byl jiný. Cítil jsem náhle obrovskou prázdnotu.  Poslední přítelkyně odešla. Mojí vinou, jako vždycky. A nebo ne?

Poslední dobou nad tím přemýšlím, ale pořád nevím, proč bych měl měnit svůj navyklý život. Léta si jedu svou lajnu a přesto nejede vlak. Kdo chce být se mnou, to musí respektovat. 

Jeden čas jsem byl velmi úspěšný podnikatel. Dařilo se mi. Všechno šlo lehce, jakoby samo. 

Stavba domu, úprava zahrady, bazén. Život jako z obrázku. Žena měla všechno. Alespoň jsem si to myslel. Dnes vím, že jí něco přece jen moc chybělo. Jinak by mi po dvaceti letech neřekla sbohem.

Můj nalajnovaný život se během jednoho dne sesypal jak domeček z karet. Všechno pro mne ztratilo smysl. Byl jsem sám.

Slyšel jsem najednou jen tikot hodin, i srdce se bolestí málem zastavilo. Znáte ten pocit? 

Jsem mistr v práci, ale vztahové věci moc neřeším. Šlo to dlouho tak nějak mimo mne. Všechno bylo v pořádku, rodina fungovala. Žena byla na vše doma sama. 

Jak málo jsme si povídali, jak málo byla naše rodina pohromadě? Kolik šťastných chvilek, jen takových obyčejných, které prožívají mí kamarádi, jsem skutečně zažil? 

Kolik mi jich uteklo mezi prsty? 

Žena je s novým mužem šťastná. Myslel jsem si, že to bude jen chvilkové, ale oni jsou zamilovaní už šest let. Když tam přijdu, to je samé miláčku, sem, miláčku tam.

Takhle jsem s ní nikdy nemluvil. Říkal jsem si, že city jsou činy. To, co dokážu vydělat pro rodinu.

Vše jsem musel mít perfektní, dokonalé. Tak jak chci já. Vše se točilo kolem mne, došlo mi, že jsem byl sobec.

Nový muž má jiné priority, není přísný, je to maximální pohodář a žena vedle něj úplně rozkvetla. To jsem dosud nerozdýchal.

Jak někdo dokáže žít úplně jinak než já, svobodněji. Naplno. S úsměvem a bez starostí.

Vím, že něco v životě dělám špatně, ale nevím, co s tím. Jak nemít obavy? Jak důvěřovat? Jak naložit se zbytkem života? 

Dokážu se ještě ve svém věku přinutit ke změně a žít to, co bych skutečně chtěl?