Seznámili jsme se úplně náhodou, letmý dotek, když jsem dobíhal tramvaj. Kouzelný úsměv, který nepatřil mně , jen si ta žena na něco vzpomněla. Jenže já měl tak sladký pocit, jako když jsem v dětství dostal svého prvního medvídka.
Nějakým samozřejmým gestem jsem pokynul hlavou, usmál se a pozval novou paní na odpolední kávu.
Z kávového dýchánku byl najednou celý večer. Je zvláštní, co všechno jsem měli společného. Hudbu, literaturu, vášeň pro cestování, skákali jsme si navzájem do řeči a vždycky řekli to stejné slovo!
Wau!
Bylo to tak vzrušující. Přiznám se, že nádherně voněla. Taková ta třešnička na dortu jedné nádherné chvíle.
Najednou všechny tramvaje utichly, v kavárně jsme seděli jen my dva.
V pohodě, ozval se ospalý číšník, stejně tu musím ještě uklidit...
A tak proběhla další půlhodinka, z které už moc nevím, asi jsem nebyl úplně přítomen, jen jsem se tak koupal v očích, které byly neskutečně hluboké a tajemné.
Takže?
Loučení? Ale kdepak.
Bydlím tu kousek odsud, řekla potichu.
?????
Tak to je paráda, pomyslel jsem si, ale nedal jsem to příliš znát.
No, už bych musel domů taxíkem, prohodil jsem nenápadně.
A zase ten hluboký pohled. Jak jen někdo může mít tak krásné oči?
Než jsem se vzpamatoval, seděl jsem na romantické pohovce, v pokoji hrála podmanivá hudba. Skleničky cinkly místo pozdravu a já úplně oněměl.
Čekal jsem, že přijde ta scéna, jako z filmu, polibek, tanec, vášnivé milování.
Vstal jsem a řekl: Smím prosit?
Tajemná žena měla ohěň v krvi, cit pro rytmus a cítil jsem i neskutečnou něhu.
Poté, co jsem pocítil jiskřivý nádech erotična, trochu jsem zbrzdil.
Něco mi říkalo, ať té jemné duši neublížím.
Byla taková éterická, vznášela se v oblacích a její úsměv vypovídal, že je šťastná.
To je ta chvíle, šeptala mi do ucha, kdy nic nepotřebuješ.
Prožíval jsem to samé.
Protancovali jsme celou noc, povídali si, smáli se, byl jsem, po dlouhé době naprosto spokojený.
Byla tak neskutečně milá, až mne to dojalo.
Nemohl jsem pustit uzdu své vášni, zkrátka to nešlo.
Jen jsem ji lehounce políbil do vlasů a přidal květ, který ležel na stolku. Krajková růže.
Tak a teď by si každý myslel, že jsem blázen, který nevyužil příležitosti.
Skoro svítalo.
A ona pak odešla spát do svého pokoje. Nechala mne, ať si dělám, co chci.
Co myslíte, že se stalo?
Ne, nemohl bych tam usnout.
Nemohl bych ráno, té křehké víle říct, že rozjíždím nový projekt a na vztahy nemám v současné době vůbec pomyšlení.
A tak jsem lehounce otevřel dveře z podkroví a odešel jsem potichu do noci.
Nemohl jsem na ni dlouho přestat myslet.
Kdo vlastně byla ta žena?
To už se nikdy nedozvím.
Však její vůně, dotek vlasů, je se mnou stále, jako stín.
