Svoboda motýla

Pod schody, vedoucí do domu, seděl motýl. Ani se nepohnul. Je živý? Půjdu si ho vyfotit, napadlo mne....

Najednou se začal třepotat. A ne a ne vzlétnout. Co se děje? Vypadalo to bojovně. Nevím, jak se to stalo, zamotal se do listí a suché trávy. Nechtěla jsem mu ublížit. Jak pomoci? Motýl nakonec vzlétl, ale visel za ním jakýsi smotek trávy. Ještě v podivném letu jsem ho zachraňovala. Nakonec motýl slavnostně vzlétl bez zátěží.

Jak symbolické!

Nedávno jsem dočetla knihu - Narcismus - vnitřní žalář. Lidé jsou také uvěznění v mysli vymyšlených příběhů, ze kterých by se mohli vysvobodit, pustit je, ale nechtějí.

Vystoupit z role oběti do role tvůrce.

Myslí si, že ten manipulovaný svět je zachrání. 

Je to často jen jejich starý SEBEOBRAZ, který dosud neopravili. Neopakoval se vám v životě scénář z dětství? Nepřipomínal vám partner jednoho z rodičů? Nekopírovali vaše děti i vás?

Je čas se osvobodit.

Pomalu odhalujeme souvislosti.

Pokud pevně nestojíme ve své síle, jsme snadnou obětí negativních myšlenek i manipulativních scénářů. Pro ty nemusíme dělat nic, přicházejí samy a hrají  s námi stínovou (nekalou) hru. Jak moc se jim někdy daří. (Kritický hlas).

Závislosti, obsese, kompulzivní jednání, jsou nemocí?

Spíše bezmocí.

Duševní poruchy?

Jsou většinou jen nepřiznané formy potlačené osobní síly, strach ze změn. Spirituální krize, strach se v životě pohnout dál, naplno dospět, převzít odpovědnost za život, myšlenky, práci, vztahy. 

Pokud s tím dlouho nic neděláme, deprese se prohlubuje do velké destrukce. Nenávist k sobě samému bývá častým hostem. Sžírá nás pocit viny, strachu a chybného nastavení mysli. (Staré vzorce z dětství).

Snažíme se pocity přebít závislostmi, pořád chybí osobní síla. Tou je totiž RADOST. 

Stále v nás přetrvává dětský vzdor, neochota růst. Protože až vyrosteme, zákonitě i zemřeme. Alespoň jedna z našich částí. A jednou zemřeme úplně. V tomto strachu však život není život. (Musíme jím projít).

Chybí odvaha a radost z práce, učení se nového, potěšení z vděčnosti za každý prožitý den. 

Touha cokoli udělat, aby bylo líp!!!!

Zkuste si vzpomenout. 

Jaký vzorec z dětství si odnášíte? Jaký jste měli vztah se sourozenci a jak vás vychovávali rodiče?   Dávali vám je příkladem, či přistupovali rovnocenně? Možná objevíte, proč se vždy ve vztazích cítíte tak méněcenně, proč se vztahu ztrácíte, proč druhému propadáte a snadno upadáte do závislostí. (Formují nás první autority).

Ti druzí jsou velcí, vy malí? Ti druzí jsou krásní, vy oškliví? Ostatní jsou chytří, vy hloupí? (Tak se může cítit i génius). 

A co když to funguje i obráceně? 

Vytáhněte do světla sami sebe. Poznejte se. Podejte si ruku a řekněte si. Promiň, neměl jsem tě rád, ale bylo to jedno velké nedorozumění. Já totiž nikdy neocenil, jak jsi skvělý. 

Nebojte se cesty do neznáma. Je to jako kdyby vám někdo otevřel dveře a vy jste se jen báli, že až se zase zavřou, vy už se nebude moci vrátit zpět.

Máte pravdu, cesta zpět už neexistuje, ale co když to všechno byla jen příprava na váš opravdový let?

Motýl o tom ví své.

Hezký den!

PS: 

Jaká je z toho všeho cesta ven? 

Přerůst sám sebe. A brát život takový, jaký je.