Svět není náš, ale pro nás

A tak je to i s každou situací, v našem životě. Ještě nedávno jsem byla v obchodním domě a pozorovala dění kolem. Najednou mne přepadla myšlenka. Kam to půjde dál? Svět všech možností mne vyděsil. 

Nebylo nic, co bys nemohl koupit, všechny tvoje potřeby byly okamžitě uspokojeny. Připadalo mi, že svět hmoty nás absolutně pohltil. 

Můj dědeček říkával, že jednou bude všechno, jen na to nebudeme mít.

On tu dobu, ale nezažil. On byl nejskromnější muž, kterého jsem poznala. 

Dokonce jeden čas přespával i v sudu. Tomu se říká odvaha. 

Žil celý život tzv. na "vlastní triko". Velká zahrada ho v podstatě dokázala uživit. Kdysi jsem to moc nechápala, ale dnes jsem s duchem dědy spojená víc, než dřív. 

Měl podnikatelského ducha, dokázal začít vždy znova, dokázal žít bez věcí, ale jeho nezlomná vůle ho neskutečně držela při životě. 

Možná je na čase, oživit ducha doby.

Přestat si hrát na hrdiny, co se zabíjejí v boji.

Přestát si hrát na pravdu, co nikdy neobstojí.

Všechno, co je relativní, po čase se samo zboří. 

Možná je čas podívat se svojí "pravdě" do očí. 

Pro každého bude jiná, ne ta, co útočí. 

Vlastní pravdu musíš cítit, uvolni své napětí. 

Nevíš, zrovna co dál činit, nápad brzy přiletí.

Lehký vánek čechrá mysl a přichází s odměnou.

To, co bude, je jen nás, to my jsme tou proměnou.