Ego už dlouho chodilo po světě velmi unavené. Za vším snažením nalezlo jen marnost a klam. Proč? Proč se vždycky všechno ztratí, rozplyne, zpochybní? Existuje něco, co by bylo skutečné a věčné? Něco víc, než mýdlová bublina, než
peříčko, které nakonec vždycky uletí z dlaní? Mohlo by se zdát, že nový cíl to spraví, nová láska, nová práce, nový vztah. Jenže…. Za chvíli tu byly znovu pochybnosti, rozčarování, smutek.
Jednoho dne Ego potkalo zářivou bytost. Čím to je, že tak září, chtěl bych poznat to světlo, řeklo si. Velmi ho přitahovalo. Byla to čistá duše. Jenže ego, zvyklé na své ego hrátky, to s ní vůbec neumělo. Nakonec zpochybnilo i Světlo. A tak dál žilo v domě smutku, ponížení, zesměšnění a klamných her, které měly rozptýlit chmury srdce.
Až jednou, to už ego sotva dýchalo. Zatoužilo po svobodě, volnosti, radosti a lásce. Hluboce, jak to snad nikdy nezažilo. Byla to opravdová touha. A v tom se to stalo. Spojilo se s duší. Uvolnilo místo něčemu vyššímu, než bylo samo a řeklo: " Prosím, veď mne, budu tě následovat".
Od té doby je veselé, našlo znovu sílu, a když se spojilo se srdcem, našlo nové místo ve světě a ve své duši klid. Přestalo bojovat se svým druhým já, ustal boj mezi mužskou a ženskou energií, mezi rozumem a citem. Našlo sílu ve svém středu a po své cestě vykročilo s rozhodností, odhodláním a zářivým jasem ve svých očích. Najednou nebylo k přehlédnutí. Nemuselo křičet, jeho vnitřní síla přitahovala svým magnetismem a lidé se v jeho přítomnosti cítili dobře. Začalo je učit, jak být vyrovnaný, jak zažít harmonii těla i duše a najít štěstí sám v sobě. Každý den měl najednou nový smysl a řád.
Vědělo, že všechno v životě se děje pro vyšší dobro. Uvidělo, že je nástrojem změn, ale ne změnou samotnou, že je průvodcem druhých, ale ne jejich vůdcem, že je přítelem, nikoliv jejich rádcem. Poznalo samo sebe a pochopilo, že je tu pro to, aby podpořilo své vyšší Já a to je zase povzneslo dál.
Protože jít dál, znamená, sestoupit do větší hloubky. Jen se svítilnou duše projdeme nejtemnějšími úseky svého života, kde na nás čeká poklad, zářivé Já.
Tak se nebojme cítit se malí a slabí, čeká na nás velikost, síla a odvaha. Vždyť pravá moc má sílu jen ve spojení s láskou.
To je hrdinství, které vždycky nedává medaile, ale hřeje nás v hrudi ještě dlouho poté, co jsme vykonali ten správný skutek, vyslovili to správné slovo, nebo pomohli člověku v nouzi. Byl to okamžik, kdy se ego rozpustilo v lásce. Okamžik, kdy se spojilo se svou duší a prosvětlilo život sobě i druhým.
