V srdci jsou dvě polarity. Strach, nebo láska. A od toho se vše odvíjí. Co se právě rozhodnu prožívat, budu mít. Strach má velké oči. Zprvu si toho člověk ani nevšimne. Ale postupně se mění v něco, čeho se bojí.
Jednoho dne se koukne do zrcadla a nepoznává vlastní tvář. Co je se mnou jinak? Tohle přece nejsem já!
A kdo jiný by to byl? Ozve se tvář v zrcadle. Jen se koukni, jak jsi poslední roky rezignoval, jak skomírala tvoje energie něco se svým životem opravdu udělat.
Kde je tvá vášeň, šťastný smích a radost?
Trošku se zastydí, obuje staré tenisky a vyrazí do ulic, zaběhat si, jen tak.
Tvář se zalije ruměncem, oči září a najednou cítí, že žije. Má tolik energie, co už dlouho ne.
Tohle je opravdové štěstí, pomyslí si. Jenže druhý den je veškerá energie zase pryč, odhodlání na nule.
Kam se poděla ta včerejší vášnivá radost?
Pochopí, že žádné pozemské štěstí se nedá uchovat v krabičce pro další den. Každý den začínáme znovu.
Zjistí, že vytrvalost není jeho silnou stránkou, že je potřeba cvičit, trénovat. Ano, denně.
A to už se musí moc přemlouvat, protože každý den není v pohodě. Neví, proč se stále střídá nálada nohoru, dolů, jako na houpačce.
Dokáže jednoho dne tuhle houpačku zastavit?
Dokáže zvládnout své emoce bez odsuzování?
Dokáže přijímat v životě všechno, tak jak je?
Dokáže přijmout sám sebe bez podmínek a zapomenout na to, co si o něm myslí druzí?
Dokáže se ráno do zrcadla usmát, ať už se mu v životě děje cokoli?
Kdy nastane ten DEN, kdy se začne mít opravdu RÁD?
