Zatím je ještě dítě. Když se její maminka dozvěděla, že je těhotná, zjistili jí také zhoubnou nemoc. Pak si měla vybrat. Buďto dítě, nebo se začne léčit. Vybrala si dítě a osud jí dopřál si ho užít drahé tři roky.
Dívenka si maminku pamatuje. Pamatuje si na její hlazení, polibky. Na podání piškotku, když nemohla večer usnout. Její zlatá maminka je pro ni hřejivým snem dětství, které brzy skončilo.
Pak přišla jiná maminka. Ta, co milovala jen samu sebe. Ani její děti, se kterými přišla k tátovi, ji nedokázaly udělat šťastnou. Spíše byla pořád naštvaná. Děti to nedokázaly pochopit. Na to byly jejich hlavičky ještě příliš malé a srdíčkem nedokázaly rozehřát studené srdce nové, nezralé mámy.
Táta tyhle věci moc nevnímal. Byl od rána do večer v práci. Pak se přitulil k ženě a usnul v blažené nevědomosti. Měl pocit, že se žena stará. Přicházel příliš pozdě, aby věděl, co se doma děje.
Děti měly občas na tváři modřiny, ale to je přece normální. Asi se popraly. Dívenka s modrýma očima bývala doma smutná. Často vzpomínala na svou maminku. Říkala, že se jednou zase setkají, byla to pro ni jediná naděje.
Babička všemu mlčky přihlížela. Bolelo jí srdce vidět malou Danušku bez večeře a bez pohlazení.
Nevěděla si rady, se zetěm to ale neprobírala. Stále měla před očima svou dceru, s jejímž odchodem se těžko vyrovnávala. Dcera byla sluníčko. Hodná, pracovitá, vzorná máma.
A teď tohle.
Jednou večer zaklepala na dveře malé Dany a povídaly si až do svítání.
To, co jí malá řekla, jí vyrazilo dech.
„Víš babičko, máme to s dětmi doma těžké. Ale jednou budeme bydlet všichni u tebe.
Ty nás máš ráda. Nová máma nám říká, že nejsi pravá babička pro mé sourozence, ale oni tě mají za vlastní. Jsi hodná. Jsi naše.
Až budu velká, budu studovat a zapomenu na tyhle zlé časy. Budu pomáhat dětem bez maminek a dávat naději lepšího života…"
Nemusíme být otroky svého dětství, které nebývá podle našich představ. Můžeme se zasadit o úplně nový život.
Bez omezení, zbytečných obav a všudypřítomného strachu.
Ukázat, že je v nás víc.
Jen si začít věřit.
