Spřízněné duše

Do roka potkáte svou spřízněnou duši, řekla jí kartářka a ona tomu uvěřila. Jak se to pozná? Že o tom přestanete mluvit a necháte to být. 

Do roka potkáš děvče, co ti změní život, řekla žena, která prodávala na trhu medovinu. 

Jen tak na mne mrkla a nechala mne jít. 

Žil jsem už dlouho sám. Cestoval po celém světě a tak vztahy mou prací docela trpěly, málokterá žena ustála ten pocit, že nejsem stále s ní.  

Přiznám se, že mně to nevadilo. Neměl jsem rodinu, kam bych se rád vracel a žádná z žen nebyla pro mne pravým domovem.

Tak se stávalo, že když jsem zůstal sám a zrovna jsem nebyl tolik zaměstnaný, cítil jsem se opuštěný. 

Věděl jsem, že mi schází duševní blízkost. Ne, za každou cenu někoho vedle sebe mít, zaplnit prázdnotu. 

To se nevyplácí.

Ale vnímat druhého, jako sebe samého. To jsem si moc přál. 

A věřte, nevěřte, přání se plní, když to nejmíň čekáte. Když už na něj nemyslíte. Když jste v pohodě.

Jednoho zimního rána jsem si šel zabruslit. Zaujala mne žena s barevnou šálou. Bylo vidět, že na bruslích nestála už roky, ale snažila se.  Vždycky, když ztrácela rovnováhu, zastavila se, položila si dlaň na srdce a pak jí to šlo mnohem lépe. Najednou na nohách stála mnohem sebevědoměji,  pohybovala se ladně a vyrovnaně. 

Nemohl jsem odolat, stále mě k ní něco přitahovalo.

Nevím, jestli to byla ta barevná šála, její podivný způsob bruslení, nebo nepřehlédnutelné,  rozdováděné kadeře.  Možná její oči, které se smály , energie, která z ní vyzařovala. Nebo - kdo ví? 

Nad tím nepřemýšlíte, vlastně v tu chvíli vůbec nemyslíte. Jste vtaženi do děje, ještě vůbec netušíte, co se v tuto chvíli vlastně odehrává.

Toužíte jí oslovit, seznámit se, ale než se otočíte, je pryč. Jak je to možné? 

Ještě před chvílí tu přece byla.  Však se zase tak nic moc nestalo, mluvil jsem sám pro sebe a musel na ni  celou dobu myslet.

Myslel jsem na ni i druhý den a pak na to celé zapomněl. 

Uběhl rok. 

S neteří jsem šel bruslit na to samé místo. Úplně náhodou. A když jsem se rozhlédl po lidech, úplně mi to vyrazilo dech. Ta žena! Tančila na ledě,  jakoby celý rok pilně trénovala. 

Musel jsem jít za ní. Říct jí, jak se zlepšila, jak jí to jde. Než jsem však stačil přiběhnout, někdo mne předběhl. Nějaký robustní muž jí začal objímat a něco bodře vyprávět. A ona se smála a smála.

A já najednou nevěděl, jestli se k ní mám vůbec přiblížit. 

No, co, nemáš co ztratit, kamaráde, řekl jsem si jen tak potichu a šel do akce. 

Promiňte, jste ta žena, která se tu loni znovu učila bruslit? Viděl jsem, jak se začervenala. To jsem asi přehnal. Teď mi řekne, ne to nejsem já. Proč  si to myslíte. 

Jenže ji prozradila ta barevná šála. Byla to přesně ONA. Dělám si legraci, odlehčil jsem konverzaci a podíval se jí do očí. Byly tak krásné! 

No, já, rozpačitě se usmála. Zřejmě ano. A pak se rozesmála na celé kolo. 

Nechcete snad říci, že jste mne tu loni pozoroval? 

Ne, to  ne, trošku jsem zalhal, pamatuji si tu vaši šálu...

Tak to nejste sám, zavtipkovala a změřila si mně od hlavy až k patě...

Ten muž vedle ní se rozloučil  a odešel. 

Přišla moje chvíle. 

Bavili jsme se celé odpoledne, celý večer. Jakobychom se znali odjakživa. 

Vůbec netuším, jak se to mohlo stát. Nic tak příjemného a milého jsem za poslední roky nezažil.

Ta žena byla od první chvíle mým domovem. Spřízněnou duší. Andělem.

Trvalo ještě dlouho, než jsme se sblížili, než jsme si řekli o sobě víc. 

Po bolestných zkušenostech z našich předchozích vztahů, jsme už oba dva byli mnohem opatrnější. 

Taky silnější, vděčnější, pokornější. 

A tak jsme si spolu dokázali užít každou chvíli, mnohem intenzivněji a radostněji. 

Důvěru nikdo z nás nezradil, nikdo z nás nechtěl pošlapat to krásné, jemné a tiché, co se vznášelo mezi námi. 

Opravdovou lásku, která jednoho dne každého z nás,  zavede k domku pod hvězdami.