Sláva plyšákům!

Byla to taková zvláštní shoda náhod. Často jsem se cítil jako v pasti. Ne a ne se z toho stavu dostat ven, až jednou...

Na psychiku je prý nejlepší úklid, místo terapie si uklidit v pokoji, v bytě, v životě.

Tak jo, jdeme na to! 

V garáži se tísnily stohy knih. Určitě i dosud nepřečtené. Kdysi tak vášnivý čtenář, jako jsem byl já, byl už roky spíše vlažný, nějak mne žádná kniha neupoutala tolik, jako dřív.

Možná, že jsem poznával, že život z knih nevyčteš...

Garáž byla už docela srovnaná a na trhu knih si prý lidé vyměňují knížky navzájem, což jsem uvítal.

Nějak mne celá ta letitá knihovna tížila.

Když jsem přerovnával poslední polici, nálada se už značně zlepšila. Když si půjdu zaběhat, bude to ještě lepší a můžu se i pochválit, že trénuji vůli. 

Pohled mi z ničeho nic padl na krabici, kterou jsem už dlouho neotvíral. Co jen v ní může být? 

Vykřikl jsem radostí - "Jé, mí plyšáci!" 

Choulili se všichni k sobě, jako malé děti. Mým srdcem se rozlilo teplo. Je to možné, že mne takhle vysvobodí hračky? 

Děti moje, tak konečně jsme zase spolu, řekl jsem si jen tak pro sebe, a ještě se otáčel, jestli mne snad někdo neslyší a nepůsobím infantilně...

Ne, ne, kdepak, kolem nebylo živé duše, ale ve mně zůstal pocit, se kterým teď půjdu lehčeji dál. 

Slyším, jak život říká: "Pojď si hrát!"