V skleněném království žil muž, jehož tělo bylo uvězněno ve skleněném skafandru. Kdysi ho začarovala jedna žena. Od té doby byl jeho život smutný, jakoby se nemohl dotknout sebe, ani druhých. Připadal si jako ve skleníku.
Málo vzduchu, až příliš slunce, necítil déšť a nikdy nepoznal život venku. V skleněném království zastával vysokou funkci, byl velmi úspěšný. Ale v osobních vztazích se cítil nenaplněný. Něco mu pořád chybělo. Lidem, kteří žili ve skleněných bublinách, stejně jako on, to divné nepřipadalo. Nikdy jiný život nepoznali, ti se s ním cítili jako doma. Měl pocit , že ho obdivují a mají rádi. Netušil, že ta jejich láska je velmi křehká a jednoho dne se může rozletět na tisíc kousků. Jenže tohle zvláštní sklo bylo tvrzené a někdy se zdálo, jako by v něm měl zůstat navěčnost.
Až jednou se stala nečekaná věc. Potkal skleněnou dívku. Byla něčím výjimečná. Měla něco, co ostatní neměly. Nevěděl přesně co to je, ale byla obdařena neviditelným kouzlem. Musel na ni neustále myslet. Od té doby, co se potkali, byli k sobě neuvěřitelně přitahováni. To ještě nevědělil, že je to jen na určitý čas.
Dívka měla krásně zvonivý smích. Jmenovala se Skleněnka. Oči jako korálky. Vpíjel se do nich, ale měl stejně pořád divný pocit. Něco tu nehrálo. Něco nebylo tak, jak by mělo být. Rádi si spolu povídali. Celý večer, noc, i ráno, až měli oba úplně skleněné oči. Druhý den znovu. A pak se už od sebe nemohli odtrhnout, i když bylo to podivné sbližování. Když se jeden, nebo druhý chtěl více přiblížit, dotkli se jen svých skleněných těl. Uvnitř měli ještě jiná, mnohem živější těla, to ale ani jeden z nich, nevěděl.
Tak moc se chtěli ztratit jeden v druhém, ale nešlo to. Netušili proč. Bylo bolestné vidět, jak jejich duše pokaždé sklouznou a nemohou se dostat k sobě. Uvnitř to křičelo, plakalo, milovalo, ale sklo nic nepropustilo. Bylo neoblomné, tvrdé a nepřístupné. Ve skleněných pohledech plál oheň. Schylovalo se k bouři. Koho by bavilo věčně ťukat do světa fantazie a nemoci se skutečně dotknout, koho by bavily řeči o věcech, které neměly moc zahřát srdce. Trápení obcházelo denně kolem. Proč?
Začali mít pocit, že si nejsou souzeni, že jsou každý z jiných světů, přestože si připadali v něčem hodně podobní. Možná svou nepřístupností, možná ve své touze dostat se ven, možná ve zpětném zrcadle viděli jeden v druhém svůj vlastní příběh. Možná, že nedokázali vidět vůbec nic, jen si to namlouvali. Skleněný sen začínal mít trhliny, skleněné stěny obou těl začínaly lehce praskat. Nejdřív docela malinko. Pak víc a víc. Nešlo jít ani ven, ani zůstat uvnitř. Docházelo k hádkám, tlakům, které byly k neunesení. Zdálo se, že ani to nejtvrdší sklo tohle nemůže vydržet věčně.
A pak se to stalo, jednoho dne, do sebe nechtěně narazili takovou silou, že se oba dva rozletěli na tisíc kousků. Stáli nazí uprostřed obrovské hromady střepů, které poranily i jejich srdce. Co se to děje? Divili se. Krvácíme.
To ale nekrvácí skleněná, ledová srdce, to krvácí ta naše... Plakali oba. V němém úžasu, s bolestí v hrudi, nevěřili vlastním očím.
Bolest je proměnila. V jejich životech došlo k obratu, k uvědomění, kým vlastně jsou. Když byli ještě ze skla, vypadali stejně, ale po prasknutí jejich obalů, bylo vidět, že je najednou každý docela jiný. Uviděli to mnohem jasněji a vlastně je to rozdělilo.
Už se nešlo vrátit zpátky, ale ani to nechtěli. V jejich minulých životech bylo mnoho nepochopení, příliš horkých, pak příliš ledových scén.
Nestačili si ani zamávat na rozloučenou. Najednou se zvedl prudký vítr a rozfoukal střepy do všech stran. Z příběhu mnoho nezbylo.
Snad jen ten vítr změn si bude pamatovat, co se tenkrát stalo.
Někdy ti ta nejhorší věc na světě, může zachránit život, pošeptalo těm dvěma usměvavé slunce, které právě vycházelo do nového dne.
