Síla závazku

 Dlouho jsem se bál, se skutečně vázat.  Slovo navždy mi nahánělo husí kůži. Když jsem se poprvé ženil, ještě hodně mladý, vzal jsem si na svatební obřad, pro jistotu, prášek na uklidnění. 

Asi jsem si nebyl úplně jistý. Nebyl jsem zamilovaný, nevěřil jsem emocím a euforiím, že by přetrvaly.  Tak jsem se ženil z rozumu. Dneska vím, že to byl holý nerozum. 

Dva cizinci, kteří si nahradili rodiče. Rodiče, kteří přesně věděli, co je pro druhého nejlepší, ale sami vůbec ani netušili, co je dobré pro ně samotné. 

Co jsme tenkrát vlastně věděli o sobě, co jsme vůbec tušili o vztazích? 

 Jen jsme věrně kopírovali vztahy našich rodičů, nebo jsme chtěli žít úplně jinak, opačně, ale stejně se to málokomu podařilo. Vymanit se z letitých vzorců, které jsme vnímali jako normu. Že byly pokřivené, že bylo oslabené mužství, či ženství, to jsme si tenkrát neuvědomovali. A také si myslím, že jsme někdy žili v iluzorním vztahu, který žije jen na růžovém obláčku. Což se časem ukázalo, jako zcestná myšlenka věčných snílků. 

Pak jsem více než dvacet let, žil sám. Za tu dobu už jsem úplně zapomněl, co obnáší žít ve dvou. Na samotu, když si zvyknete, těžko  se takový plášť odkládá na věšák. 

Nejste ani zvyklý na každodenní komunikaci a může se vám zdát zatěžující. Zřejmě záleží, s kým si povídáte a o čem. 

Tak jsem jen tak občas někoho potkal, bylo nám spolu chvíli hezky, ale vzápětí se všechno rozfoukalo do všech stran a strach ze vztahů, který jsem měl pravděpodobně od dětství, mi nedovoloval navázat víc, než povrchní vztahy. Takto nelze navázat důvěrnější spojení, zažívat pravou intimitu. Bez otevřeného srdce to nejde. 

Že jsem v těchto vztazích nebyl šťastný, je samozřejmé, neboť žily pouze z chemie, emocí a rádoby pomocí.

Přece se potřebujeme a navzájem si pomáháme. Nějak jsem časem zjistil, že to nebylo tak úplně fér. A tak mne to v podstatě přestalo bavit. 

Zavřel jsem se ve svém bytě a moc jsem se s nikým nebavil, ani do hospody nechodil, v té době jsem přestal pít alkohol, zdál se mi jako příliš laciná a nebezpečná berlička na svou samotu. Ve svém okolí jsem byl považován za podivína. Samé knížky, sport jen tak na kolo a domů. Ne, ženu jsem nějak v této době nechtěl, neboť poslední vztahy mne neinspirovaly. 

V samotě jsem paradoxně nejvíc padl na dno, ale také se nakonec nejvíc zvedl. Asi když mi poslední lekce naznačila, jak moc potřebuji pracovat sám na sobě. 

Zjistil jsem, že neprojevuji přílišný zájem o svou osobu. To bylo docela bolestné, ale zároveň velmi osvobozující zjištění. Podíval jsem se do zrcadla a řekl si, to vážně chceš takhle dál žít?

Je to zvláštní, ten chlápek v zrcadle na mne mrkl a řekl. Jasně, že ne. 

A pak kdoví, co všechno tomu ještě předcházelo, začal jsem se pomalu měnit k lepšímu. Bylo mi líto těch let, kdy jsem tak nějak přežíval a bylo mi spoustu věcí jedno. 

Nesnášel jsem, když to někdo vyslovil, že je mu něco fakt úplně fuk a přitom jsem žil úplně stejně. 

Ne úplně vědomě. Tak strašně moc jsem to chtěl všechno změnit, ale neměl jsem sílu. 

Všechno se odehrávalo jen v představách a mých snech a ty se každým dnem vzdalovaly. Tak ve mně narůstala lítost a vztek.

Ano, jen velmi nahněvaný muž skutečně mění svůj život.

Chtěl jsem to změnit. Chtěl jsem žít jinak. Chtěl jsem přijít na to, co dělám špatně a proč si stále připadám jako loutka, která neustále naráží, či se mne dotýká spoustu věcí a já nedokážu zachovat klid. 

Pochopil jsem, že jedna moje životní etapa skončila a pokud chci pokračovat dál, musím začít žít jinak. 

Vzal jsem si dovolenou a věnoval se jen sám sobě. Všechno jsem si psal, přemýšlel, hledal na internetu nějaká řešení. Snažil se dostat z pomyslného tunelu ven. 

Zjistil jsem, že přemýšlím jako kdysi, když jsem spoustu myšlenek, jen tak přejal od druhých a nikdy se nad sebou více nezamýšlel, nebo spíše nešel do hloubky. K podstatě problému. Protože je vždycky pohodlnější se jen tak nečím rozptýlit pro potěšení. Jenže to nepřinášelo dlouhodobé výsledky. Stále jsem svůj život nebral vážně. Chyběl smysl a cíl a to nejdůležitější. Laskavá cesta. 

Nakonec jsem po všech marných pokusech, zůstal vždycky tam, kde před tím. Je fakt, že jsem už asi v podvědomí ani nedoufal, že bych svůj život mohl od základů změnit. 

Ale dokázal!

Moc jsem chtěl, tak jako nikdy. Jedna moje životní příhoda mi to nějak celé objasnila, připomněla a já si uvědomil, že zdravá psychika je úplně to nejvíc a od té se všechno odvíjí. Dal jsem se do práce. Postupně jsem změnil stravu, začal více sportovat, emoce jsem léčil hudbou a dokonce jsem oprášil kytaru.

Jakmile jsem dokázal uzdravit rány z minulosti, které pocházely ještě z dětství a já jim nikdy nevěnoval pozornost ( netušil jsem, že se prohlubují), dokázal jsem změnit svůj pohled na sebe pozitivním směrem.

Dříve jsem se k sobě nechoval moc hezky, zvláště jsem si pořád dokola vyčítal, co nedokáži, co neumím, co nejsem. 

Vůbec jsem nedokázal ocenit to opačné. Jak jsem skvělý, jak zvládám spoustu věcí, jaký mám smysl pro  humor a ve společnosti dokážu zazářit. Fakt jsem na to zapomněl. 

Nedávno, na obchodní párty, jsem potkal jednu ženu. Vynikala svou éteričností, měla zvláštní úsměv a měl jsem pocit, že znala tajemství klidného, příjemného života. 

Měla v sobě i spoustu vášně, úplně jsem viděl jiskřičky v očích, když se zaujetím vyprávěla o svých zájmech. Nějak mi pomalu vracela krev do žil. Začal jsem vnímat svět jinak. Docela jinak. 

Dlouho jsme byli jen přátelé. Moc jsem se na ni těšil, každé setkání mi otevíralo dveře do míst, které jsem už léta nezažil. A co víc, o kterých jsem ani netušil, že existují. 

Bylo to až k neuvěření, že po všech těch "hubených" letech tohle zažívám.  Troufnu si říct, že jsem byl šťastnější, než kdykoli předtím. 

Předcházel tomu můj vnitřní růst, to určitě. Jinak bych zřejmě potkal jen to, co doposud.

Tato žena měla osud velmi podobný, zřejmě nebyla vůbec náhoda, že jsme se setkali. 

 Proč vám tohle vlastně všechno povídám? 

Jen chci říct, že dnes jsem jiný. A jak jsem dříve míval obavy, se vázat, že bych snad mohl někde potkat  někoho lepšího, dneska bych byl poctěn tím, kdyby si mne vzala za muže. 

Přijal bych odpovědnost. A i kdyby mi časem tato žena v očích jakkoli zevšedněla, i kdyby kolem dokola byly ženy stokrát krásnější, nevěřím, že bych potkal jemnější a soucitnější duši. Že by mne někdo dokázal milovat víc. 

Nikdy bych ji nepodvedl, protože už umím ocenit vztah, který se buduje dlouhodobě, s láskou a poctivostí.  

A kdyby si vedle me na baru dneska sedla nějaká mladší blondýnka, která by mne chtěla jen pobavit, musel bych jí říct. 

Vážená dámo, děkuji za váš zájem.

Ale já už opravdu musím jít.