Setkání po letech

Říkávala mu Havraní pírko. On jí Modroočko.  Dotýkali se nebe, sebe, života. Měli pro co žít. Ani neví, proč je najednou osud rozdělil. Nevzpomíná si, čí to byla vina. Ne, ničí. To se přece stává. Lidé se rozcházejí. 

Roky nešlo zapomenout. Vztahy jsou někdy jako závoj. Odložíš ho, až když chceš. A ona nechtěla. Chtěla být stále s ním. Alespoň v myšlenkách. 

Občas si ještě zavolali, pak ani to. Ticho se vznášelo vzduchem. Havraní pírko nebylo, skončil jeden příběh. Tak si vymyslela jiný, ve snech žila dál se svou láskou.  A utíkaly minuty, dny, roky. 

Někdy se zdálo, že začala zapomínat.  Na vítr ve vlasech, motýlí valčík, šlápoty ve sněhu,  společné povídání. 

A najednou tu byl. Když ho konečně propustila ze vzpomínek. Kdy dala šanci okamžiku, živé přítomnosti. Nemůže tomu uvěřit. Je tu a dvoří se jí, za zády nejmillejší květiny. V očích slzy, že ho to mrzí, že by chtěl všechno napravit, že pochopil příliš pozdě...

A ona, dříve tak mluvná, najednou neví, co říct. Málem ho nepoznala. Jak se za ta léta změnil. Kde jsou jeho havraní vlasy, jiskra v oku? Nebyla zvyklá, na pohaslý pohled, bez naděje, bez příslibu něčeho krásného. 

Je to vůbec on? A jak mu připadá ona, má ten samý pocit? Ani se neodvážila zeptat. Vůbec neměla chuť se na něco ptát. Jen tak seděla a dívala se do tváře, která kdysi tak důvěrná, zdála se najednou cizí. 

Rozhlédla se kolem. Všechny stoly okolo byly hovorné, veselé, šťastné, nebo se jí to jen tak zdálo? A ona v rozpacích. Jakoby neměla sílu přidat ještě něco do příběhu. To si ho opravdu celý vymyslela? 

Často si přála, aby se jen tak potkali, aby všechno bylo jako dřív. A teď ta prázdnota, samota ve dvou.

Nebo jen její? 

Sama nevěděla, měla pocit, že on mluví sám pro sebe. Snad ani netuší, kde se ubírají její myšlenky a je duchem úplně jinde. Má snad odejít? Ne, slyší svůj hlas. Užij si tu chvíli, možná je opravdu poslední. 

Tak zase někdy, slyší jakoby zdálky a přijímá omluvu, že dnes nebylo příliš času...

Bude někdy příště? 

Vzpomínky dostaly uplně jinou příchuť. Iluze byly ty tam. Copak je náš nejhezčí příběh jen fantazie? 

Ne, určitě ne. 

Jen se v životě nedá nic vrátit zpátky, řeka života je na to příliš dravá, svéhlavá a spravedlivá. 

Užívej minuty, ať jsi kdekoli, slyší zpívat vítr a najednou vidí, že to, co opravdu v životě můžeme mít,  je jen tato chvíle.