Sdílená radost

Ani nevím, jak mne napadlo, zavolat po létech Blance. Dlouholeté kamarádce ze střední. Přátelství na život a na smrt, než jsem se přestěhovala.

Náhle všechno utichlo, skončil společně trávený čas. Vídaly jsme se už jen sporadicky, na koncertech, setkáních ze školy. Život šel dál a naše cesty se rozešly. 

Zrovna, když jsem jí telefonovala, byla v lázních.

"A nechceš přijet?"

Vůbec bych nevěřila, jak mne její pozvání nadchne. Měla jsem takovou radost, že jsem okamžitě přijela.

Odjížděla druhý den, tak jsme strávily spolu celé odpoledne, večer a ještě dlouho do noci jsme probíraly všechno, co nového se v našich životech událo. 

Naše příběhy byly tak odlišné, zrovna jako naše povahy, takže pro každou z nás bylo vyprávění víc, než ohromující. 

Nestačily jsme se divit. Je zvláštní, že jsme si ani nepřipily na setkání, přesto u našeho stolu komunikace pěkně jiskřila. 

Zářily jsme naplno a užívaly si jedinečné okamžiky. 

Vím, že tu byla přítomna síla letitého přátelství  a také důvěrná atmosféra. 

I číšník, který donesl poprvé nedopečené maso, se optal, zda mu dáme druhou šanci a může připravit pokrm znovu. 

Napodruhé byla večeře výtečná. 

Jak všechno jde, když se chce. 

Byly jsme spokojené a číšník nakonec taky.

Spontánní setkání bylo milé do poslední chvíle.

Jako by to někdo inscenoval, jako by to někdo namaloval nejkrásnějšími barvami. 

Myslím, že tou nejhezčí barvou je sdílená radost. 

Tak ať nám oběma, co nejdéle vydrží!