Jak to zvládáš, kamaráde? Dokážeš naplnit slova, která vyslovíš? Cítit je? Dokážeš být šťastný sám? Jak moc potřebuješ druhé a věci k životu?
Co pro tebe znamená upřímnost k sobě samému? Jsi středobodem svého života? Nemyslím vesmíru. Tvého života. Jestli máš pocit, že žiješ svůj život. Jak moc jsi sám sobě cizí? Buď ryzí, nebudeš si cizí. Je to těžké?
K čemu jsi připoutaný? Co všechno potřebuješ pustit, případně opustit, abys byl svobodný?
Dokážeš se druhým dívat zpříma do očí? Zvládáš pohled do zrcadla?
Komu něco dlužíš? Co nejvíc sám sobě? Proč?
Dáváš dostatečně? Miluješ, jak nejvíc to jde? Dokážeš se zapálit pro věc? Sdílet nadšení, úsměv, štěstí? Jak moc zažíváš ve svém životě radost? Co děláš proto, aby jí přibylo, přitekla energie?
Kolik máš skutečných přátel a jak moc dokážeš ty být přítelem?
Co pro tebe znamená přátelství? Jak moc miluješ opravdově sám sebe?
Promiň, potřeboval jsem se zeptat. Tyhle otázky tě zavedou k sobě, pokud na ně upřímně odpovíš. Nespěchej, dej si čas na rozjímání.
Tohle fakt potřebuješ. Zastavit se. Podívat se sám do sebe. Obejmout všechny kouty duše, které nechceš vidět, čeho se lekáš. To jsi také ty.
Nesuď se tak přísně. Že tyhle otázky bolí? Já vím. To co bolí, není ale láska.
V tvé duši jsou místa, která přehlížíš. Proto cítíš smutek. Tvá duše se hlásí o slovo. Chce být žita, naplněna, oslavovat život.
A Ty? Kde jsi proboha Ty?
Stále někde jinde, než máš být.
Ty to víš. Moc dobře. Nálada je stav duše. Takže?
Kam se teď podíváme? Co uděláme jako první krok ke změně? Kam povedou další kroky k růstu a spokojenosti?
Vím, že se trápíš. Už dlouho bloudíš. Zapomněl jsi. Tolik jsi toho zapomněl, příteli.
A já pořád čekám. Na tebe. Venku hledáš marně, nepros o lásku.
Osvoboď se, bělásku.
Najdeš víru, lásku, klid. Tak se žije mnohem líp.
