Rodinné pouto

Budu vám vyprávět příběh dvou bratrů, kteří se roky neviděli. Oba měli stejné rodiče, vycházeli ze stejného prostředí, přesto šel každý v životě jinou cestou...

Prvorozený Pavel byl, dneska by se řeklo sluníčkář, všechno viděl pozitivně. Do doby, než mu jeho nápady a skvělý pohled na svět vždycky nějak ostatní rozmluvili. Měl ale svůj svět. Krásný a čistý. Ostatní na něm často viděli chyby, zvláštní, že on ty druhé vnímal většinou mnohem lépe, než kým opravdu byli. 

Jejich prezentace byla samozřejmě dokonalá. A ve svých očích neměli kaz.

Pavel věřil v přátelský svět a chyby ostatních doslova přehlížel. Jeho velkým koníčkem byla hra na klavír, četba knih, vedení místní kapely. Umění bylo jeho největší múzou, pro něj hořel snad nejvíce. 

Jeho osobní vztahy odrážely starý program jeho rodu, nastavený víceméně negativně. Pavel byl hluboká a citlivá povaha a ženy v jeho životě se ubíraly jinou cestou. Jakoby jim chyběla základní esence, ze které je utkán jemněhmotný svět, který často cítil víc, než všichni ostatní. 

Stále věřil, že jednou potká tu pravou a jeho kariéru bude určovat tep srdce. Chtěl mu zůstat věrný. Věděl, že jinak nebude nikdy šťastný...

Druhý bratr Josef byl vizuálně velmi Pavlovi podobný. Povahou však nikoli. Rebelie, vzdor, útěky z rodiny.

Necítil se doma vítaný, ale měl pocit, že každý mladý muž zažívá i v ostatních rodinách v určitém věku něco podobného. Na srdce moc nesázel, stejně to nikdo neocení... Cesta rozumu zajišťovala výhodné zaměstnání i zdánlivě prosperující vztahy. Vše si nahrazoval umělou dokonalostí. Tvářil se, že je vše v pořádku. Svého staršího bratra viděl jako naivního snílka, který v životě nemá nárok, aby s citlivou duší uspěl... 

Jednoho dne mladší bratr onemocněl vážnou nemocí. Staršího bratra, muzikanta, který cestoval tou dobou už po celém světě, telefonicky požádal, zda by si neudělal na něj čas. 

Bratr přijel okamžitě, i když spolu léta nemluvili, kvůli nějaké staré záležitosti. Rodiče je totiž, snad prý nechtěně, pořád rozdělovali...

Až na smrtelné posteli si oba bratři padli do náručí. V očích Josefa Pavel uviděl letité zoufalství, které maskoval naoko svým perfekcionismem. 

Když Josef odcházel na dlouhou procházku mezi hvězdy, Pavel ho držel za ruku. 

Uvědomil si, jak velké štěstí ho potkalo, když mohl své bratrství skutečně prokázat...