Jaký vztah máte, nebo jste měli, ke svým rodičům? Je zdravý, nebo jste ještě po létech, nepřestřihli pupeční šňůru? Dokážete mít odstup?
Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou někdy obestřeny tajemstvím, které ani po létech neumíme správně rozkódovat. Říkáme si, někdy s humorem, jestli nás náhodou v té porodnici tenkrát nevyměnili.
Jestli ti lidé, kteří tolik říkají, jak jim na nás záleží, si nás opravdu cení, nebo si to jenom namlouvají.
Protože přece každý rodič chce být ten nejlepší. A to je někdy právě, kámen úrazu. Sbohem dokonalosti!
Každý rodič si přeje ideální dítě a každé dítě, ideální rodiče. Jako každý ideál, je jen iluzí, které nelze nikdy dosáhnout.
A přece se ji tolik snažíme naplnit.
Snaha tu je, ale skutečnost se vůbec neshoduje.
Ať se ty naše děti mají dobře.
Ať jsou ti naši rodiče spokojení.
Děti se mají relativně dobře, ale stejně nejsou nikdy spokojené.
Rodiče mají pocit, že by se mohli mít mnohem líp, kdyby děti byli "jiné", takže jejich spokojenost je také velice relativní.
A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu pozitiv i negativ do nekonečna.
Mohli bychom být nanejvýš vděční, nebo se trápit, mohli bychom si vyčítat, co se kdysi nepovedlo. Co si neseme jako bolístky dál do života. Co všechno jsme nakonec museli podstoupit, abychom se odnaučili přesně to, co jsme se kdysi pracně a (poslušně?) učili.
Jenže, jsme opravdu natolik jiní, než naši rodiče?
Budeme to umět se svými dětmi lépe?
A rodiče, mohou nás opravdu pochopit, když také kolikrát v životě měli ten pocit úplně stejný - Taťko, no řekni, nevyměnili nám kdysi ty děti?
PS:
Ať už je to jak chce, ať už máme s rodiči jakýkoliv vztah, budou nám velice chybět, když odejdou...
A to je fakt.
