Postavili dům. Děti maturovaly a brzy odešly. Manželé osiřeli. Najednou zjistili, že neumějí v domě žít sami.
Tak dlouho na dům šetřili. A když se konečně dočkali, mají prázdné hnízdo. Jak moc se jeden druhému vzdálili. Seděli mlčky u krbu, který byl kdysi jejich snem a vzpomínali na dobu, kdy byli děti ještě malé.
Prohlíželi si fotky a videa, které v průběhu let pořídili. Jak je možné, že je všechno jako sen, kde jsou všechny ty radostné chvíle? Choulili se pod dekou, ale nějak je nedokázala zahřát.
Před očima se jim odvíjel příběh. Jak se seznámili, poznávali, jak byli šťastní. Jak každý den svítilo slunce. Na fotkách zářili! Tolik se na sebe těšili. Měli jeden druhého. Co na tom, že nemají kde bydlet.
Půjdou tam, kde dostanou byt s prací. A tak odešli přes půl republiky a nastěhovali se do malé garsonky, která voněla příslibem štěstí.
Byly to opravdu jejich nejšťastnější chvíle. Mládí si je umí užít. Pak se narodily děti a jejich roztomilé tvářičky jim svítily na cestu. Byly pro ně vším.
Asi není vzácností, že i děti na ty chvíle rády vzpomínají. Pro ten kouzelný čas, kde si byli všichni nějak blíž.
Měli se moc rádi. Ale život je rychlík a někdy se člověk sotva stihl podívat z okna. Proč jen ty roky tak ubíhají?
Často se říká, jak ztratíš svůj sen? Tím, že ho uskutečníš. Není to tak trochu pravda? A nebylo už na všechno příliš pozdě? Neutekl nám ten čas, kdy jsme stavěli dům a mohli ho věnovat dětem?
Přemýšleli. Bylo vidět, že nastává nová etapa života a je potřeba se k ní znovu postavit čelem.
Čeká nás jen to, co si vytvoříme, podívali se na sebe s úsměvem manželé a s novou nadějí se zdálo, jakoby kolem nich začaly probleskovat i jiskry ztraceného štěstí...
