Prozření

K večeru zvoní telefon. Áďa, zaradovala se Kristýna. To si popovídáme. Jak dlouho ji už neslyšela? Nadechla se, ale Adina ji skoro nepustila ke slovu. Proč mi vlastně volá, napadlo ji.  

Hodinový monolog pokračoval s velkými emotivními výlevy, druhý den měla dokončit přípravu šatů, tak měla myšlenky úplně jinde. Vedle telefonu stačila uvařit večeři i vyžehlit koš prádla. Adině vážně nechyběla. Stále tomu nemohla uvěřit, co se vlastně stalo. Přestože volala, byla nedostupná. V telefonu zazníval samolibý smích a vyprávění o kamarádkách. Jedna je perfektní malířka, druhá skvělá kosmetička, třetí má dokonalá dvojčata, ale s tátou se prý žít nedá. A ona se smála a smála. Sama. Kristýna na druhé straně přemýšlela. Mám pocit, že tady "něco" vážně končí.

Tohle nebude poslouchat. Proč? Kamarádka, nejskvělejší a nejkrásnější na světě jen dodala, ráda jsem tě slyšela, posílám pusinku.

?????

To, ne. Cítila smutek, pocit, který nechtěla zvát k sobě domů. Vzdálenost mezi slovy, bezednou propast. 

Toužila po jiných pocitech. Ohnivém žáru, hřejivém a milém pohlazení. Laskavém humoru.  

Kamarádka jí vždycky volávala, že začíná něco úplně jiného. Jednou chtěla hrát na kytaru, jednou tančit, jednou se učit angličtinu. Jednou...

Potkala jsem kartářku, řekla mi, že já osudového muže nemám, ale já jsem pro všechny muže ta osudová.

????

Byla z toho nějak nesmírně potěšená.

Tak snad každý vztah je v podstatě osudový, špitla Kristýna. Nic se přece neděje náhodou. Jen se tak lehce dotkla fotografie svého muže. 

Někde daleko, v neznámém světě se zrovna spojily dvě planety v jednu a spadla hvězda jménem Nové počátky. 

Náhle velice dobře věděla, co teď od života opravdu čeká a čemu dá svou plnou pozornost.