Dnes jsi mi položila otázku, proč jsem s tebou, proč jsem se neoženil s bývalou láskou. Vždyť přece byla tak krásná, vždyť nám to spolu tolik slušelo. Podíval jsem se do tvých očí a velmi rád ti odpověděl.
Měl jsem na pohled velmi dokonalou ženu, ale cítíl jsem se před ní, jako žák před tabulí. Pořád něco bylo špatně. Neustálé napětí, hádky, pak usmiřování, doprošování. Víš, tohle brzy přestane bavit. Je to jak když rozbalíš obal čokolády, sníš čokoládu, plno cukru, ale nemáš pravý pocit nasycení. Je to taková umělá sladkost.
S tebou je mi fajn, celý den se těším, až přijdu domů, k tobě mám důvěru, cítím se v bezpečí.
Miluji tě, protože s tebou mohu být sám sebou. Když jsem smutný, neptáš se proč a necháš mne, až za tebou přijdu sám.
Když jsem unavený a jím v posteli, nepošleš mne vrátit talíř, protože se to tak dělá.
Když někdy zapomenu zhasnout v koupelně, nic nevyčítáš. Jen malý legrační lístek na zrcadle, miláčku zhasni a měj krásný den, mi naopak zlepší náladu.
Někdy ráno nechám v koupelně hrníček od kávy a když přijdu domů, je všechno na svém místě. Všímám si, neboj. Pro mne je právě tohle domov.
Když přijdu pozdě a zapomněl jsem ti dát vědět, jen mne lehce upozorníš, že jsi měla starost, ale vždy najdu tvůj úsměv.
To pro něj tě miluji, vždycky stojíš za mnou a pro mne jsi dokonalá.
Taková jaká jsi. Sama pro sebe.
Nezlobím se, když najdu někde tvůj vlas. Jsem šťastný, že tě mám.
Nezlobím se, když se opozdíš, když něco nestihneš. Já na tebe vždycky počkám.
Jsem si vědom svých chyb a klidně přehlédnu ty tvé, neboť klady bohatě převyšují.
Miluji tě, ať jsi smutná, veselá, unavená, zářící nebo právě ve stresu.
Miluji, když tě dokáži překvapit a otočit tvou náladu, když se dokážeš zasmát sama sobě.
Miluji, když vše prožíváš naplno. Miluji tvou spontánnost. Miluji tvé nadšení.
A udělám všechno proto, aby nikdy v našem krbu nevyhaslo.
Až se ráno probudíš, budeš mít na zrcadle vzkaz.
Vždycky tě budu milovat.
I když nám jednou všechno vezme čas.
