Probudil jsem se uprostřed noci. Cítil jsem bolest na hrudi, nemohl jsem dýchat. Co se děje? Ach, ta samota, posteskl jsem si. Jenže samota nebyla tou hlavní příčinou...
Žil jsem už dlouho sám. Kamarádi mi fandili. Ty se máš, máš svatý klid!
Žádné útěky od rodiny. Útěky od rodiny, to vážně nebyly. Jak já po ní toužil... Kdo to jen tušil?
Mnohem horší však bylo, že jsem neustále utíkal sám před sebou. Výmluvy, proč už věci nejdou jako dřív. Jídlo, náhodný sex, práce, která mne nebavila a zábava. Dokázal jsem bavit celé publikum.
A v náhlém osamění jsem zažíval prázdno a smutek. Jak je to možné?
Je to proto, že žiju sám, jen se svými myšlenkami? Jaké vlastně jsou?
Tiše jsem přemítal. Bolest na hrudi sílila. Srdce, jak moc poslouchám své srdce, své instinkty?
Třeba když je něčeho už vážně dost. Dokážu sám od sebe přestat pokračovat v tom, co mi už neprospívá?
Poslední dobou mne hodně bolela krční páteř, jako bych se nemohl otáčet, jakoby hlava ztěžkla a nemohl jsem ji udržet vzpřímenou. Jako by vážila tunu. Znáte ten pocit? Bolest vystřelovala až ke klíční kosti. Mám jít k lékaři, nebo si toho moc beru? Moc o všem přemýšlím? Začalo to v práci tou klimatizací. A pak se to jenom stupňovalo. I můj hněv samozřejmě. Dělám, jako by nic, ale neustále přemáhám bolest.
Práce mne nenaplňovala. Dělal jsem ji jen proto, abych zaplatil složenky. Původně jsem studoval něco úplně jiného. A ani studium nebylo to, co jsem kdysi chtěl. Na konzervatoř jsem se tehdy nedostal. Hudba je ale tak mocná čarodějka, že vás nikdy nepustí. Taková láska vás nikdy neopustí. Ale já ji opustil.
Kdy jsem si naposled jen tak zahrál pro radost? Hrával jsem na několik nástrojů a na všechny jen usedá prach. Některé jsem nechal na svých cestách, neboť jsem je ani nemohl přestěhovat.
Vždycky jsem jen doufal, že jednou, někdy v budoucnu budu znovu sedět u klavíru a ....
Tahle šance se však nepředstavitelně vzdalovala. Hrál jsem jen příležitostně na klavír na veřejných místech. Na nádraží, v hospůdkách, v obchodním centru. Přiznám se, že jsem si vymýšlel melodie a nemohl se v tu chvíli od něj odtrhnout... Lidé poslouchali, vzal jsem je na chvíli do svého světa.
Chělo by to větší vášeň, neboj se hrát hlasitěji, uslyšel jsem.
Je to fakt, jakoby můj hlas ve světě i ve mně umlkl. A to jsem dříve hrával v kapele. Jó, to byly časy...
Vůbec všechno dříve bylo jiné. Jakoby lehčí. Měl jsem víc energie a chuti do života. Asi jsem víc chtěl, měl jsem tenkrát ambice. Bavilo mne to. Těšilo a měl jsem fajn kamarády.
Samota těší jen chvíli, ale já už byl sám hodně dlouho. Možná i mou vinou. Měl jsem ten vytoužený klid.
Ale byl to klid opravdový? Takový ten sebenaplňující, plný síly a odhodlání? Ne, ten právě ne. Byl to klid plný strachu a pochybností...
Otevřel jsem okno. Mnohem víc, nemohl jsem popadnout dech. Něco mne svíralo. Ten neustálý strach.
Slyšel jsem, že když žiješ přítomností, žadný nepociťuješ. Nějaká touha mne lákala vyběhnout ven.
Vyšel jsem na ulici, zul boty a bosky procházel po trávě...
Najednou jsem věděl, najednou jsem pochopil, co mi celou dobu schází!
Neměl jsem kontakt sám se sebou!
Cítit pod nohama trávu, kdy jsem byl naposledy v lese? Kdy jsem naposledy běhal v řece po kamenech? Kdy jsem jen tak pozoroval mraky?
Prostě jen tak obyčejně prociťoval všechno kolem a dotýkal se krásy?
Krásu jsem přestal vnímat, tu venku občas ano, ale na tu v sobě jsem úplně zapomněl.
Bolest najednou utichla.
Nadechl jsem se vůně noci a přitiskl se ke stromu, jemně, snad aby mne nikdo nezahlédl, i když byla tma.
Odcházel jsem domů s úplně jiným pocitem a slíbil si, že každý den udělám něco pro svůj návrat k sobě.
Malou meditaci, očistu, odpuštění, smíření.
Dokud jsme tady, na změnu není nikdy pozdě.
V každém věku a v každém směru.
Cítit naplno sám sebe.
Být tím, kým opravdu jsem a čeho nejlepšího jsem schopen.
