Přítelkyně

Mnoho let jsme se neviděly. Byly doby, kdy jsme se vídaly každý den. V práci i soukromém životě. To byl život!

Martina byla pro mne vzorem dokonalé ženy. Krásná, vždy nádherně upravená. Jejím oborem byla grafika a design.

Měla překrásný byt na náměstí, jako galerii. Cítila jsem se tam královsky.

„Pamatuj si, že jsi Někdo," učila mne, že mám kromě srdce také ego.

„Víš, jak to myslím“.

Měla milého syna a chodívala jsem k nim často na společné večeře. Kamarádka byla vždycky báječná hostitelka. Užívala jsem si kouzlo rodiny, domova.

Vzpomínám na společné vánoce. Vše mělo modro-stříbrný nádech, jako v pohádce. Sladěný stromeček, dárky i vánoční tabule.

Bramborová kaše a kapr v těstíčku, zapečený v troubě s takovou vynikající kůrčičkou. To se nezapomíná.

Martinka dokázala stejně tak nádherně druhé obdarovávat, jako uměla přijímat.

A ty její dárky! Na polštáři s květinovým vzorem spím dodnes.

Zrovna jako oranžový obraz Motýla, symbolu znovuzrození. Každý den se na něj dívám.

Jezdívaly jsme spolu na koncerty, do galerií, také do lesního království, za alternativním léčitelem. S ním jsme se nakonec dlouhá léta přátelily. Naučil nás spoustu šamanských dovedností.

A nejvíc najít víru sám v sebe. V sebeléčivé schopnosti vlastního těla. Najít tajemství za oponou. Dokázat se osvobodit ze zakletí mysli a uvidět světlo duše. Kouzlo opravdových přání.

Rozeznat pravé od falešných představ, přestat hlavně lhát sám sobě. Tohle se učíme celý život.

Co mne všechno naučila Vysočina, kde foukal vítr mnohem studenější, než kdysi u nás, u Brna?

Kdo ze mne tenkrát vychoval účetní, ekonomku, posléze i básnířku? 

Byla to právě Vysočina. Kdo mi tolik pomáhal na cestě? Přátelé a nejvíc, hlavně s knížkami, grafička Martinka.

Dívala jsem se ze svého bytu na Zelené hoře, ve Žďáře nad Sázavou na poutní kostel ve tvaru Hvězdy.

Poselství naděje.    

V každém životním období máte kolem sebe ty nejlepší učitele. Všichni se zapíší do vaší duše.

Někteří jsou velmi příjemní, jiní naopak měli předat tvrdší lekce. Jenže bolestí člověk zkrásní, zjemní a pochopí.

Bylo pro mne těžké odejít z města, kde člověk jistým způsobem zapustí kořeny. Nejvíc ze všeho však bolelo ztratit dlouholeté přátelství.

PS:

Tento blog věnuji své přítelkyni Martině Homolové. Skláním se a děkuji. Však Ty víš…