Pokání

Starý pán vstoupil do osiřelého kláštera. Bože, chci ti všechno odevzdat, své smutky, bolesti hříchů, svou pýchu. Chci v klidu odejít z tohoto světa, jsem připraven vejít do krajiny stínů. 

Člověče, vstaň, vše odpuštěno. 

Já tě přece nesoudím. 

Vidím, že upřímně lituješ svých hříchů.

Jsi volný, milý příteli. 

Ty sám odložíš svou vinu.

Opustíš vše, co neslouží. 

Po hříchu míváš kocovinu

a někdy šlapeš do louží. 

Není důvod se takto cítit, 

tvá bolest není na věčnost. 

Jen čeká, až jí jednou řekneš, 

že nechceš být už její host. 

V mém království se nebojuje, 

nehraje se o ceny. 

Jsi vítaný i bez uznání, 

jen s lehkým vánkem pokory. 

V mém království je každý roven

a nikdo tu nezápasí. 

Tomu, kdo vstoupí 

do ráje srdce, 

tomu se karta obrací.

Člověče povstaň, 

jen svými skutky 

můžeš svůj život 

obnovit. 

A stařec náhle odložil 

své klamy a hned mu bylo

mnohem líp. 

K oltáři kráčel, pomalu a klidně, 

za sebou všechno zanechal. 

Démony, křest ohněm, bolest i svou vinu.

A stál tu náhle nahý, zcela sám.

Bože můj, dnes si všechno vezmi, 

jen život věčný uchovej. 

A já svou tíhu, co teď nesu, 

odevzdám na trůn, podívej.

Bůh se jen sklonil, pokynul muži, ať 

připraví se na svůj soud. 

Objal ho a nosil na svých pažích, 

než jeho SRDCE dotlouklo.