Podvědomí nespí

To je zvláštní, pomyslela si Katka. Ráno jí vítaly sluneční paprsky a ona se rozpomínala, co se jí to v noci vlastně zdálo. Co jí sny přišly říct?

Seděla v kuchyni u stolu v bytě, který mívala tolik ráda. Jedla topinku, na kterou už dlouho měla chuť.  Vtom do místnosti přišel bývalý manžel a s velikou chutí se zakousl do topinky. Byl rád, že je doma.

Pamatuje si ten pocit moc dobře. Usmíval se a ona byla šťastná, že není sama.

Druhý sen byl o cestě. Na ní stál mladý muž a říkal, že se musejí rozloučit. Pak zmizel.

A to byl kdo? Bývalá láska? Stále se ještě neodpoutala a proto jí trápil ten neznámý smutek, je to tak?

Nikdy ho nepustila blíž, aby se na něj podívala. Aby se ho zeptala, proč přišel a co jí chce povědět.

Takže ho stále miluje? A měla by ho pustit a osvobodit své srdce. Být zase volná. Dýchalo by se jí mnohem líp. Mohla by se připravit na nový vztah a užívat si znovu hezké chvíle ve dvou.

To by moc ráda. Samotné je jí už dlouho smutno. Nemá si s kým povídat. Ke komu se přitulit a s kým se smát. Být si s druhým tak blízko, jak jen duše mohou být.

A co ten manžel v kuchyni? Kdykoli se jí někdo zeptal, jestli lituje, že se rozvedla, odpověděla, že ne.

Samozřejmě, že ne. Vždyť ona se nikdy nevrací, co bylo, bylo.

Ale ve snech to vypadalo jinak. Ve snech se vracela dlouho. Odpustit jí moc nešlo. Myslela si, že už to má za sebou.

Včera si v práci povídaly s kolegyní o bývalých láskách. A ta jí řekla, že by nejraději zůstala s tátem svých synů, se svojí největší láskou. Jenže pil a nedokázal přestat, tak odešla…

„A miluješ ho ještě?“, zeptala se Katka. „To víš, že ne, odpověděla Květa“. Přitom měla v očích slzy.

Že bychom lhaly samy sobě? Že bychom litovaly a nikdy si to nepřiznaly? Vždyť i sebelítost je lítost, byť nám vůbec neprospívá. Ach, ty zraněné city.

Nebýt toho snu, takto by nepřemýšlela.

Teď má o čem. Má na čem pracovat.  Potřebovala by se znovu nadechnout a zažít ve svém životě více vášnivých chvilek. Více radosti a smíchu, více objetí.

Začne s tím pořadem pro děti. Pohádky už dlouho leží v šuplíku.

Děti jsou radost, smích, hodně něhy.

Když je rozesměje, pobaví a bude se jim líbit, samy přiběhnou a obejmou ji. Tohle už zažila a tak se  moc těší.

Radost a lásku dá nejdřív dětem.

A pak přijde i to ostatní...