Už mám dlouho takový sen. Soused podnikatel na svém pozemku často rozvíří vzduch svým vrtulníkem. A mne to fascinuje, přitahuje. Najednou se odlepí od země a je pryč. Nad problémy všedního dne, nad naší maličkostí, nad obyčejným životem. Konvencemi, starostmi, obavami. Určitě prožívá vytržení z reality, nirvánu.
Tak jsem za ním dnes šla. Ať mne sveze, ať mne také jednou pozvedne, nad úroveň šedi života obyčejných smrtelníků. Ať mne vezme do oblak za mými sny a tužbami, tajnými prosbami.
Jenže – ouha. Začal počítat a řeknu vám, rázem bylo po romantické představě mezi mraky.
Přiznám se, že jsem se toho trochu obávala. Že situace nebude taková, jako ji vidím já. Že majitel vrtulníku s ním bude mít starosti a už si zapomene užít let.
Prý jezdí většinou pracovně.
Něco vám prozradím. On se mne tak trochu bál. Mého nadšení a úsměvu. Myslel, že chci letadlo řídit sama.
Nakonec jsem odešla. Vždyť nemusím letět teď hned. Stačí, když se ve svých každodenních myšlenkách dokáži odlepit od země a poletím.
Za obzor svých starých negativních vzorců. Přeletím všechny pochybnosti a nenechám se zastavit. Budu neochvějně stát za svým rozhodnutím, dokázat nemožné. Už kvůli sobě, vášnivému odhodlání, ve svém životě znovu uspět.
Jednou skutečně poletím. Budu se dívat na všechno z ohromné výšky a nadhledu. Pocítím tu nádhernou pospolitost všech lidí na zemi a touhu vzlétnout.
A pak se zase vrátit na zem. Pokorně, k našim starostem a životu, který nám byl dán jako dar. Abychom se odvážili žít to každodenní, někdy nezáživné a obyčejné.
To naplnění všedního dne, které voní lidstvím, dobrem a touhou. Pomoci jeden druhému, společenstvím.
Myslím, že můžeme všichni skutečně vzlétnout. Vždyť stačí jen chtít, být tu jeden pro druhého.
