Piknik

Šla jen tak na procházku, když v tom slyší: "Paní, nevzala byste si ty děti? Ony zlobí a já nevím, co s nimi mám dělat." "A víte že by se mi děti zrovna hodily? Pracuji v ústavu pro neposedné děti a mám tam dvě volná místa..."

Odpověděla hbitě. Ta hra se jí líbila. "Tak, jakpak se jmenujete, ať vám mohu hned vystavit cedulky na věšáček a připravit postýlky?"

Děti nejdřív myslely, že je to legrace. Ale dospělí se nedali. "Tak paní mi dá telefonní číslo, abych jí hned mohla zavolat, jak zase začnete..." 

Pětiletý Adam honem vymyslel, že se jmenuje Filip a osmiletá Liduška byla v ten moment Alenka.

Smály se, že paní převezly. "Babi, že to nemyslíš vážně, že si nás ta paní nevezme". "Ale vezme, to víte, že ano a já budu mít od vás konečně klid".

Děti v tu ránu byly jako myšky. Vypadalo to, že se babička opravdu zlobí.

Paní, která šla náhodou kolem si s babičkou najednou náramně rozuměla. Moc ji zajímalo, jak takové dětské zlobeníčko vypadá a kdo za to vlastně může.

"Tak uděláme si malý test do tzv. předkola." 

Děti se v ten moment schovaly. "Já vás vidím, už se neschováte. Pojďte mi to všechno pěkně říct."

Nakonec se dětské pusinky rozpovídaly a babička také. Bylo to zvláštní, najednou si všichni tak nějak rozuměli. 

Paní z ústavu pro neposedné děti s nimi prožila celé odpoledne. Pozvali ji na piknik, koupila jim zmrzlinu a na dětském hřišti je vozila na kolotoči. Během chvíle se spřátelili. S babičkou si nějak dobře notovaly. Děti v tu chvíli zapomněly, že ještě před chvílí je čas strávený s babi moc nebavil. 

Paní se smála, zpívala s nimi písničky a ještě je vyprovodila domů. 

?To był ale krásný den, řekli si nakonec společně a na rozloučenou jí děti daly pusu...

"Myslím si, babičko, že děti jsou skvělé a že žádnou nápravu nepotřebují". 

"To si nejsem tak zcela jistá, tak kdyby náhodou, vaše telefonní číslo mám". 

Paní z ústavu se otočila a stačila říci: "Víte, když děti neví, že zlobí, tak je všechno v pohodě..."

Děti jí ještě dlouho mávaly a ani netušily, jak moc jí zpříjemnily den.