Připadám si jako anonymní nepřítel lékařů. Nikdo o mne nic neví, domnívá se z lékařské zprávy a v rychlosti dnešních prováděných výkonů se stydím, že tu musím být.
Proč je tolik různých druhů lékařských oborů, když já jsem jen jeden? Když všechno je spojené, když všechno souvisí se vším?
Proč není všechno tak nějak jednodušší?
Ptám se, kdy to všechno vlastně začalo. Proč jsem se začal schovávat před sebou, před světem, potlačovat pocity, nechtít žít.
Proč jsem se nedokázal vyrovnat s minulostí a neustále mi vstupovala do života? Jako nová bolest, nová ztráta, nové zklamání...
Dívat se přítomnosti do očí se závojem strachu je nicotné. Žádná radost ani naděje. Máš pocit, že se všechno vzdaluje. Tolik potřebuješ blízkost, ale čím víc po ní toužíš, tím jsi od ní dál. A když najdeš, svíráš moc.
Co svíráš, bojíš se, že ztratíš.
Co svíráš, to nemáš.
Muvíš a není, kdo by poslouchal. Objímáš, ale jen tělo, ne duši. Toužíš, ale jen mít, ne jen tak být.
Možná, že tam to všechno začíná i končí.
Ležím na operačním sále a v momentě mi proběhnou tisíce myšlenek.
A pak už jen ticho.
Najednou necítím, nevnímám, vlastně vůbec nevím, co se se mnou děje. Je to docela zvláštní, nebýt u sebe přítomen. Přitom tam fyzicky jsem, ale nevím o tom...
A pak se probírám a cítím, že potřebuji s někým mluvit.
Že potřebuji vědět, co se se mnou dělo. A když si pročítám zprávu, vidím, že všechno je jinak, že situace byla náročná pro lékaře a pro mne je najednou všechno v pořádku.
A že jsem ani nestačil poděkovat, protože nevím, komu.
Anonymní lékař.
Sestra si na chvíli sedá vedle mne, bere mne za ruku a povídá si se mnou.
A já vidím, že slovo, kontakt, soucit a upřímný zájem, je to nejkrásnější, čím se lidé navzájem mohou obdarovat.
