V dalekých horách žil samotářský obr Matěj. Měl pověst guru Ničitele. Báli se ho všichni. Kam oko dohlédlo se rozprostírala vyprahlá zem, kterou ničil svým plamenným pohledem.
Jednoho dne na své pouti potkal docela malinkého šneka.
Ahoj, pozdravily ho dva zvědavé růžky.
Co jsi zač? Zahřměl obr. Už se ho chystal smést z cesty.
Zadrrrrrž! Zvolal hlemýžď slabounkým hláskem.
Tak mi nechoď do cesty, uhni, tvářil se nepřístupně obr.
Já jsem ti cestu nezkřížil, to ty mi stojíš v cestě!
Obr se zasmál, až se skály i nebesa otřásaly.
Tak na to se musím posadit.
Víš, koho jsi potkal?
Na tebe kamaráde, abych si snad vzal brýle.
Být tebou, tak si tady tak v klidu a pomalu nelezu...
Kde máš vůbec nohy? Nechceš snad říci, že si s sebou nosíš i domeček?
Máš štěstí, že zrovna dneska jsem hodně unavený. Nemám už sílu s tebou bojovat.
A proč bys to měl dělat, zeptal se malinký šneček.
Protože já žiji pro boj a soupeření. Copak ty to nevíš?
A proč bych měl?
Ty jsi tak malý, že pro tebe velké věci nemají význam?
Spíše si myslím, zamyslel se hlemýžď, že ty sám, velký obře nevíš, co vlastně znamená být velký.
Tak to jsi mne tedy naštval. To mi budeš muset vysvětli, maličký! Tak povídej!
Velikost nespočívá v tom, v čem druhé převyšujeme, ale k čemu bychom se nesnížili...
Hluboké ticho ovládlo náhle skalnatou krajinu, ani lísteček se nepohnul.
Obr se zastyděl. Zajímavá myšlenka, šnečku. Kdo by si tohle dovolil, mi říci?
Stejně si myslím, že je ti tu smutno, zaslechl sotva slyšitelně hlásek divného tvora s domečkem.
Už jsem si zvykl, povzdychl si Matěj.
Nezávidím ti tvůj život, kdybych měl ruce, pohladil bych tě.
Cože?
Ty se mne snad opravdu vůbec nebojíš.
Obr se zahleděl do hluboké prázdnoty.
Já mám ruce a nikdy jsem nikoho nepohladil.
Poprvé v životě skanula z jeho oka obrovská slza.
A když dopadla na zplanýrovanou zem, vyrostl na ní do rána první petrklíč...
