Co je to za lásku, která za chvíli nenávidí? Jak to, že už není? Kam se poděla? Utekla snad? Nebo někam schovala? Budeme ji hledat? A proč, vlastně? Vždyť na světě je tolik další lidí.
Zase nás bude někdo milovat, vášnivě, smyslně, žádostivě. A tak to půjde stále dokola, nebo ne? A baví nás vlastně tahle hra?
Začne to většinou zbožňováním. Já tě tak miluju! Máme rádi ten pocit. Romantická láska . Kdo by odolal pokušení?
A že to většinou nevyjde? To nic, hrajeme dál. Hlavně si užít.
Holka, život máš jen jeden…
Takhle to většinou slýchám. Každý miluje vzrušení, ale tohle je krátkozraké, to víme všichni. A přesto. Stále se zamilováváme. Sobecky. Věřili byste, že zamilovat se do druhého vlastně znamená milovat část sebe sama? V tomto je to možná i výhoda. Nebo narcismus? Kde je důvěra?
Prostě si celou romanci vysníme, projektujeme na druhé své touhy, představy, to, co nám chybí. A my si myslíme si, že je to jako ONO. Za chvíli je to pryč.
Co jsme na milované osobě tak obdivovali, ptáme se nakonec sami sebe. To byl snad opiát, vážně jen ta chemie?
No, nevadí. Příště už budeme chytřejší. Nenecháme si namluvit od svého těla, že to je něco mimořádného. To sice je, ale musíme se ovládnout. Karle, pro tebe to platí taky. Jsi ženatý. A nevymlouvej se, že jsi nebyl střízlivý. To fakt není polehčující okolnost.
Znáte tu písničku – Touhy prchavý jsou, sny nám do očí lžou… Bohužel, či bohudík.
Co nám zůstane?
Jedna věta, probrečená noc? Něco víc, než vzpomínka? Popel a dým. Co s tím?
Teď už vím, nenávistí nic nespravím.
PS: To mám být jen vzpomínka, zeptala se touha a odešla hledat čistou duši. Té, které to vážně sluší…
Láska je vším.
