Mohu se ti svěřit? Zeptala se kamarádka. Jasně, že můžeš. Víš, včera, jak jsme si večer povídaly, stala se taková zvláštní věc. Hledala jsem pro tebe v počítači tu nahrávku. Ale našla jsem něco, s čím jsem absolutně nepočítala...
Kdysi jsem poslouchala krásnou relaxační hudbu. Bylo to v době, kdy jsem cítila, že potřebuji odpustit všem, kteří mi ublížili a kterým jsem třeba ublížila i já. Potřebovala jsem se rozloučit s jedním obdobím ve svém životě. Jít dál, jestli mi rozumíš.
Při poslechu těch nádherných tónů jsem najednou začala mluvit k lidem, které jsem si v duchu představila. Víš, už jsem s nimi nebyla dlouho v kontaktu, nebo už nebyli mezi námi. Na nějakém kurzu nám říkali, že si můžeme fiktivně lidi posadit na židli a říci jim, co máme na srdci. Vzpomněla jsem si na to, ale upravila jsem to po svém. A protože mi to dávalo smysl, slova jsem si nahrála. Chtěla jsem tenkrát dělat pro lidi meditace.
Stojíme v kruhu, jsou tam všichni, se kterými se chci rozloučit a podat jim ruku, chci jim něco říci.
Každý člověk má na čele hvězdu. Přistoupila jsem ke každé osobě zvlášť a řekla, co mne už dlouho tížilo, věděla jsem, že bolest a zloba nikam nevede, že ta pouta musím přetnout. Nechci tě zatěžovat mým proslovem, bylo to hodně soukromé, ale řeknu ti podstatu. Řekla jsem sama sobě - každý člověk, který s tebou teď stojí v kruhu, chtěl kdysi po tobě jen jediné. Lásku. I když to kolikrát tak nevypadalo a sám se tak rozhodně nechoval. Pokud se dokážeš naladit na srdce, dokážeš ostatní propustit a nedržet energii vztahů, které již dávno ztratily na významu.
A já jsem náhodou pustila tuhle nahrávku, až se mi zastavil dech. Je to tak dávno, co jsem ji namluvila, víš nechala jsem si ji jen pro sebe. Něco se ve mně tenkrát odehrálo, ale měla jsem pocit, že odpuštění neproběhlo dostatečně.
Bylo to velmi dojemné setkání s mým starým já. Proč ti to všechno vyprávím? Nevím, co se všechno nyní v mysli spojilo, jestli i to, co jsi mi povídala ty o tvém příteli, jak jste prožívali jeden jediný den, na který nezapomeneš. Nebo zkrátka ta nahrávka, v noci se mi zdál sen. Víš moc dobře, že moje manželství nebylo naplněné, že naše duše absolutně nerezonovaly. A přesto, poslouchej, teď to přijde.
V tom snu jsme byli s bývalým manželem v nějaké místnosti, tak mlhavě, víš. A já se ptám. Už jsme rozvedení? A muž na to, jasně, to bylo hned, kdy ses rozhodla odejít. Nevzpomínáš?
Přišlo mi, jako by ta duše ještě pořád nevěděla a bloudila, jako by byla ztracená. Nikdy jsem nezažila duševní spřízněnost, ale najednou se tak zvláštně podívám a ucítila jsem v hloubi duše pohnutí.
Bylo to poprvé. Tak silný vjem, jakoby mi duše přišla říci, ano, každé spojení tady na zemi, ať vypadá jakkoli, je posvátné.
Tak tohle je tedy manželství, napadlo mne okamžitě. Ne žádná vášeň, chemie, ego hrátky. Nic takového.
Jen hluboké propojení duší. A jen bůh ví, jak dlouho takové spojení bude trvat.
Náhle jsem se podívala na noční stolek a můj snubní prstýnek se rozpůlil na dvě půlky. Jak symbolické!
Jsem rozvedená dvacet let a teprve teď mám pocit, že jsem skutečně volná.
Rozumíš tomu, Evi?
Myslím, že ano. Dokud neoceníš duši, kterou ti život posílá do života, nemůžeš ani ty ocenit naplno sama sebe.
Už je nejvyšší čas nechat minulost za sebou. Potřebuješ být svobodná a druhým nebránit v jejich štěstí. Nechat je prostě jít.
Svou přítelkyni jsem nechala samotnou, jen se svými vzpomínkami a přemýšlela, co mi tato dáma vlastně přišla říct.
