Obláček ve větru

Po nebi se toulal jeden neposedný obláček. Objevil se vždycky tam, kam zrovna foukal vítr. Hned byl tu, hned  jinde, někdy docela neochotně se ocitl na místě, kde vlastně vůbec nechtěl být. 

Jednou, to se zrovna tak hezky a příjemně proháněl nebem a závodil s draky - mraky.  Potkal malou holčičku. Vezla si v kočárku panenku. Dívenka se nedívala na cestu, koukala všude možně, jen ne před sebe a kočárek i s panenkou převrhla. Když viděla, co se stalo, začala plakat. 

Maminko, maminko, co mám dělat? Panenka je na zemi a kočárek mi ujel ze stráně dolů. 

Maminka se podívala, se soucitem usmála a pohladila svou dcerku. 

Copak se stalo? Že ty jsi zase koukala na obláčky, na kytičky a vůbec jsi nesledovala cestu, viď? 

Já, já, já, vzlykala holčička. Nevím, ani, jak se to stalo...

Jsi jako obláček ve větru, podívej, tady zrovna jeden pluje. Hned je tady, hned  je tam, co udělá, neví sám. Nejsi tak trochu jako on, co myslíš? 

Dívenka si jen tak povzdychla a vydala se z kopce hledat ztracený kočárek. 

Když celou situaci uviděl obláček na nebi, také si povzdechl. No, jo, nemá ta maminka nakonec pravdu? Není ta holčička, jako já? 

A co já mám vlastně ze života, když pluju jen tam, kam mne vítr žene? Není to někdy beznadějné? 

A od té doby začal více přemýšlet o svých cestách. 

V noci, zrovna když překrásně svítil měsíc a on si s ním tak rád povídal, napadlo ho, že by mohl pozvat ke spolupráci další mráčky a společně  by něco mohly dokázat. Třeba pořádně zapršet a zavlažit pole, zemi, zahrádky, naplnit řeky a moře. 

To už se mu zdálo smysluplnější. Mnohem dobrodružnější a odvážnější. Chtěl, aby jeho život měl nějaký cíl. 

A tak se hned na druhý den domluvil s ostatními oblaky na kouzelné nebeské projížďce.  Najednou ze všech mraků padal, dlouho očekávány déšť a lidé měli velikou radost. Na zahrádkách se plnily sudy s vodou, vyschlá koryta řek se leskla jako zrcadla a kaluže se proměnily v jedno velké moře. 

Pro jednu malou holčičku, která si zrovna hrála venku. Panenka už byla doma, pěkně v suchu, kočárek  uklizený a holčička si mohla v klidu hrát. 

Tančila v dešti, skákala radostně v kaluži a maminka, která to všechno z okna pozorovala, se vůbec nezlobila. 

Jak se ta moje holčička změnila, usmála se. Díky obláčku, se kterým si začala jednoho dne, jen tak,  povídat. Snad si ta malá i obláček, měly ten večer, skutečně, co říci. 

Jen moudrá maminka věděla, jak se věci doopravdy mají. 

Chce to hodně lásky a netoulat se po obloze, ani po světě sám.