V daleké zemi, která se rozprostírala kolem severního pólu, spalo jedno veliké jezero. Jeho těžké oči se vždycky večer pomalu zavíraly, ráno stěží probouzely. Ach, jak jsem unavené, tolik těžkého ledu, zívlo lesklé zrcadlo.
Zato jeho myšlení a paměť byly úžasně pohotové, není nad chladnou hlavu, říkávalo. A jak dokázalo vyprávět!
Stačilo se k jezeru jen tak tiše posadit, nebo položit hlavu na hladinu a znali jste najednou tucet příběhů, ze kterých se až tajil dech. Příběhy mrazivých rán, slunečních polední a ještě mrazivějších večerů a nocí.
Zrcadlo nocí znalo spoustu odvážných lidských osudů, o kterých se dokonce psalo i v novinách. Jako například toho mladého dobrodruha, který se rozhodl otužovat se v jezeře celý rok. Jeho domov byly jen kusy ledu a nebe nad hlavou. Postavil si skládací jurtu s vlastním vytápěním, fotil a psal knihy. Dokázal sedět na ledových krách a meditovat celé hodiny. Jeho vědomí se totálně transformovalo. Vyplavily se všechny bolestné vzpomínky. Jezero bylo jeho dokonalou očistou. Jeho nové vědomí zářilo čarovným probuzením. Splývalo se slunečními paprsky a okolím. Záhadný otužilec prožil u jezera jedno z nejkrásnějších období. Nezapomenutelné okamžiky euforie i pocitů strachu o holý život.
To úžasné propojení mysli jednoho člověka s jezerem veškerého vědění, mu otevřelo bránu do jiného světa.
Pevně věřím, že tvé knihy brzy obletí celý svět, šeptalo mu bájné jezero do snů, poslední den před odjezdem, jednoho kouzelného léta.
