O víle Radostínce

Žila byla jedna veselá víla Radostínka. Měla šťastné oči, úsměv od ucha k uchu a vlasy plné květů. Kam přišla, tam se všechno roztančilo. Uměla dávat věci do pohybu, vytvářet příjemné prostředí, rozdávat krásu. 

Jednou ji však našel skřítek Štístko, hodně uplakanou. 

Co se stalo? Zeptal se. 

Já, já, já, zajíkala se Radostínka. Já, jsem úplně ztratila sama sebe.

Jak se ti to stalo? 

Víš, skřítku, já ani vlastně nevím. 

Jednoho dne, jakobych ani nebyla.

Jak je to možné? Vyzvídal Štístko. 

Přestala jsem vidět v životě Radost. 

To je divné, prohlásil skřítek. 

Vždyť ty jsi radost sama!

Nerozumím, nikdo ti přece nemůže ukrást tvoji radost.

Ledaže....

Ledaže, co skřítku, ty víš? 

Co mi chybí? 

Ledaže - bys na ni sama zapomněla.

Víla Radostínka se trochu zastyděla. 

Nemá ten skřítek Štístkovatý nakonec přece jenom pravdu? 

Vzala si ty nejhezčí šatičky a zatančila ten nejveselejší tanec.

Nezapomněla! Volala hlasitě. Stále ji mám v sobě. 

A už se usmívala, už si zase hrála a dováděla. 

Od té doby je zase veselá a tančí životem. 

Kdo vzpomene si na RADOST, najde sám sebe.

Kdo vzpomene si na RADOST, najde víru v sebe.

Kdo vzpomene si na RADOST, najde svoje nebe!