Po světě chodilo jedno horoucí srdce. Kam vstoupilo, všude se lidé usmívali. Děti prospívaly. Květy rozkvétaly.
Bylo veselé, nebojácné, hravé.
Dokázalo řídit velkou firmu i pohladit zatoulané kotě.
Podpořit kamaráda v nouzi, matku, která přišla o dítě, otce, který právě ztratil práci.
Ženu na ulici, která přišla o všechno.
A srdce dávalo a dávalo, rozdávalo se na všechny strany.
Jednou potkalo člověka, který si řekl, že tak dobrosrdečné srdce vyzkouší a jen tak využije.
Jenže srdce to nepoznalo, dokázalo jen milovat. Nevědělo, že existují i jiná srdce a nejsou všechny stejná.
Nevědělo nic o dobru a zlu, o hranicích, které je potřeba dodržovat. Nevědělo zhola nic o světech, kam ještě nevstoupila láska...
Srdce, řekl. Vidím, že stále jen dáváš a dáváš, zbude ti také něco pro sebe?
Pro sebe? Zastydělo se srdce. Pro sebe nic nepotřebuji.
To jsem si myslel! Zasmál se a objal milé srdce tak silně, až mu to bylo nepříjemné.
Já ti dám svou lásku! Zahřímal ten divný tvor, až to zabolelo.
Srdce ještě ani netušilo, co se děje. Jen bylo den ode dne smutnější.
A co hůř, stalo se nedůvěřivým. Začalo slábnout. Sedlo si na cestu a nechtělo jít dál.
A když ho po čase objevil jeden majetnický člověk, začalo být nešťastné, kruté a žárlivé.
Jednoho dne spatřilo svůj obraz v zrcadle.
Co to jen se mnou je?
Za každou cenu na to musím přijít!
A tak se vydalo znovu na cestu.
Vidělo mnoho lidských příběhů, někde bylo tolik lásky, že ho vůbec nepotřebovali, někde jakoby o lásce nikdy ani neslyšeli.
Ale jak na chvíli zapomnělo, komu by ještě mohlo pomoci, začalo prospívat.
Poskakovalo po jedné noze a začalo se usmívat.
Ráno se pomazlilo se sluníčkem, zpívalo s ptáčky a v podvečer si šlo zaběhat.
V noci počítalo hvězdy...
Zjistilo, že je zase šťastné a vůbec nic k tomu nepotřebuje.
Jupííííí.
Zaradovalo se. Už jsem na to přišlo.
Vždyť já úplně zapomnělo obejmout samo sebe.
Ten večer usnulo se šťastným úsměvem.
A od té doby rozdávalo už jen s rozumem.
