Byl jednou jeden král. Někdy se stalo, že byl z ničeho nic, velmi smutný. A tak přemýšlel, jak by mohl do svého paláce, vnést každodenní radost.
Když poslouchal zpěv ptáků ve své zahradě, překvapil ho ten nejmenší.
Malinký ptáček zpíval z plna hrdla a těšil se ze života. Jak jenom to ten ptáček dělá, pomyslel si.
Celý den si jen tak poletuje, spí venku a nikdy se neprobudí se špatnou náladou. Na to budu muset příjít.
Koupím mu zlatou klec, dám ho do ní a on mi to poví.
Ptáček ještě nic netušil. Roztáhl křídla a uletěl.
Tak, a teď mi uletělo štěstí, vzdychl král. Co si počnu.
A jak tak usilovně přemýšlel, ptáček najednou začal kroužit kolem jeho hlavy a překrásně zpíval.
Král najednou na všechno zapomněl. Na to, že je král a má těžkou hlavu, na starosti svého království a nakonec i problémy s poddanými. Ani, si nevšiml, že položil svou drahocennou korunu do kopřiv, a ani mu nijak nescházela.
Zpěv ptáčka ho zcela pohltil, očaroval. Položil se na královskou lavičku a pozoroval oblaka. Kdy naposled jsem se jen tak kochal mráčky na obloze? Proč to vlastně nedělám častěji?
A ptáček zpíval a zpíval a králi bylo najednou tak nějak hezky na duši, jak už to dlouho nezažil.
Hm, zvláštní, jakobych tu píseň už někdy slyšel. Je mi nějaká povědomá. Nevím, kde, ale musel to být nějaký krásný, čistý svět.
Zdálo se, že se mu lesknou oči.
Ani se mu nechtělo zpátky do paláce, nejraději by byl v zahradě celý den. Pomyslel na zahradníka, jakou má hezkou práci a jestli by i on byl, jako zahradník, šťastný.
Kouzelný zpěv mu ukázal najednou úplně jiný svět, než ten, ve kterém žil.
Ale povinnosti volaly a on musel zpět do svého paláce. Ach, jak je tu najednou teskno a prázdno.
Nemohl přestat myslet na svého kamaráda ze zahrady.
Chci, aby v paláci byl slyšet zpěv!
Komorný se jen tak pousmál a šašek se rozesmál na celé kolo.
Jak to chceš udělat, králi?
Mám nápad. To budete koukat!
A tak na sebe všichni kolem mrkli, a neříkali raději nic.
Druhý den šel král opět do zahrady, ale malý ptáček jakoby tu nikdy nebyl.
Ticho se procházelo krásnými uličkami. Ani větřík se nepohnul.
Král dostal strach. Co když ho už nikdy nespatřím, co jen budu dělat?
Přání je otcem myšlenky. Malinkatý ptáček sedl svému králi přímo na rameno.
Milý panovník se ani nepohnul. Co mi dneska zazpíváš?
Jenže ptáček mlčel. Nezazpíval ani notu.
Ale on začne, věřil najednou král. Bude to taková moje prestiž. Pořídím pro něj zlatou klec.
Co je to prestiž, podivil se ptáček. A co je to zlatá klec?
A než se nadál, král ptáčka lapil a schoval ho pod plášť. Utíkal do paláce, aby ho nikdo neviděl a zpěváček vůbec netušil, co se děje.
Král našel takovou starou, památeční klec a doufal, že ta bude nejlepší.
Ptáčka do ní zavřel a zabouchl dvířka. Uf, oddychl si, už jsem si myslel, že mi unikne.
Teď budu šťastný i v paláci.
Položil klec na krásné místo a čekal, že kouzelný ptáček začne zpívat.
Jenže to se přepočítal.
Nezpíval první, ani druhý, ani třetí den se nějak vesele netvářil, a spíše začal být velice smutný.
Kde to jsem, přemítal zpěváček, když nemohu volně létat?
Kde to jsem, kde je tak teskno a tolik chladných stěn?
Kde to jsem, kde se nikdo nesměje, nikdo nezpívá, nerostou tu stromy?
Najednou mu nebylo do zpěvu.
Smutně seděl na bydílku a čekal, že se něco stane.
Králi brzy došlo, že takhle to nepůjde. Že tomu ptáčkovi také něco chybí. A že ukradené štěstí
nikdy radost nepřinese.
Zamyslel se, co by on, velký panovník, mohl pro své štěstí udělat sám.
Otevřel klec i okno do zahrady.
Ptáček, když viděl, že je na svobodě, roztáhl křídla a uletěl.
Posadil se na římsu okna a zazpíval tu nejkrásnější píseň.
Věřte, nevěřte, králi tekly po tváři slzy.
Najednou pochopil, co mu tak schází.
Je to vnitřní svoboda!
Vždyť já se úplně zapomněl radovat z obyčejného života.
Tuhle moudrost král předával od té doby všem, s kým měl tu čest se setkat jako člověk s člověkem.
Jak překrásně jednoduché to všechno je, jen když začneme vnímat srdcem...
