O šťastné květince

Na louce plné květů, všech velikostí a barev, na které si jen vzpomenete, rostla již několik let, malá květinka. Kopřivy jí neustále braly světlo a svlačec utiskoval, jak jen mohl.  Ona se však nedala. 

Planou růži to nenechalo klidnou. Jak je možné, že dokážeš žít v takovém nepříjemném prostředí? 

Květinka sklopila oči. 

Asi proto, že vládnu mocným kouzlem.

Kouzlem? A prozradíš mi ho? 

No... To kouzlo máme všichni v sobě, jen ho objevit. 

Planá růže nevěřila vlastním uším. Tak malá květinka a tak velké kouzlo! Musí být hodně veliké, jinak to přece není možné!

Rudé máky vlály ve větru, kopretiny čekaly, až zamilované dvojice přiběhnou a budou počítat okvětní lístky. Má mě rád, nemá mě rád...

Bodláky  se tvářily majestátně, silní v kořenech, nebály se ničeho. Kdo by se k nim přiblížil? 

Mateřídouška neodolatelně voněla a spolu s divokým tymiánem si příjemně notovaly. Kdo nás poctí návštěvou a bude vonět, jako my? 

Pomněnky jen tak na sebe mrkly, a jakoby na všechno zapomněly. 

Těch se raději ptát nebudu, pomyslela si planá růže. Pořád jí nešlo do hlavy, jak taková nenápadná kytička může být tak silná.

Nehostinný plevel, to chápu, ale taková křehká kráska! Však já na to tajemství jednou přijdu. Copak o sebe, to nemám starost. Vládnu tolika trny, že se ke mně jen tak někdo nedostane. 

Ale musela uznat, že ji k sousední květince poutá nějaká neviditelná síla.

Započala rozhovor. 

Ty, květinko, jak se vlastně jmenuješ? 

Já, já, já, nemám jméno. 

?????????

Tak ona ještě ke všemu, nemá ani jméno. 

Bezejmenná květinka se pousmála. 

Tvé jméno, není tak důležité, jak si myslíš. 

Že není? A co atlas květin? Tam jsou všechny názvy rostlin.

Tam já nejsem. 

Vážně ne, opravdu tě nikdo nezná a nikdy neviděl? A to ti nevadí? 

Nevadí, rostu si sama pro sebe. A kvetu pro všechny kolem. Potichu.

No páni, pomyslela si růže. Na chvíli se zdálo, že květinka jakoby zkrásněla. 

Možná, že se o ni někdo začal zajímat. Dával jí pozornost. Ale ona jakoby to ani nepotřebovala.

A co tvoje kamarádky kopřivy a možná tak trochu nepřítel, svlačec? 

Nemám nepřátele. Oni to jen zkouší, kopřivy touží pokaždé někoho spálit, ale nakonec se popálí samy. A svlačec? Ten se snaží stále mi nadbíhat a když se mu to nedaří, tak mne obklíčí. Ale já jsem pružná a v noci se mu vždycky vyvleču a uteču. 

Ty jsi šikovná! Jak hbitě  a jasně přemýšlíš. Ty nejsi obyčejná květina. Já už vím. Ty jsi kouzelná květina!

A to máš pravdu, takové v herbáři nenajdeš, ani v atlasu rostlin. 

Mohla bych tě objevit a ty bys pak byla slavná, víš to? 

To ne, to já bych nechtěla. 

A proč ne, každý by tě znal. A já bych dostala ocenění. 

Protože já chci jen tak žít, jen tak růst, kvést a vonět. V klidu, v lásce.

A pak už bys nežila v klidu a lásce? 

 Kdo ví, možná by se mnou pak chtěl někdo dělat rozhovor, tak jako ty, a já bych třeba zpychla. 

Možná by mi začalo vadit, že jsem moc malá a kouzlo by vyprchalo.

Ty mne zajímáš čím dál víc, prozradila planá růže.

Celou noc nemohla usnout, jak o květince přemýšlela. 

Musím se jí zeptat ještě na tolik věcí, ta zná opravdové štěstí!

Stejně bych ji nejraději objevila pro svět, mohla by druhým něco přinést... Něco, co druzí nemají a pořád po tom touží. 

Ráno našla květinku v objetí svlačce a pod kopřivou už nebyla skoro k nalezení. 

Květinko, žiješ ještě vůbec? Plakala růže. 

Květinko, odpověz, nechci tě objevit pro svět, chci tě jen milovat, tak jak to dokážeš jen Ty!

To Tys mne to naučila, květinko, probuď se, prosím.

Jenže, květinka už neodpověděla. I přes to, že jí svlačec sebral veškerou sílu, ona se usmívala.

V tom úsměvu byl úsměv celého vesmíru. 

Už znám to tajemství, zašeptala růže. 

M i l u j i   t ě !!!

Velmi hluboce zasáhl příběh jednu planou růži.

A jak tak plakala, ze slzí, které dopadaly na zem, vyrůstaly náhle další a další něžné kvítky.

Už znáš mé tajemství, uslyšela odněkud hlas, když její poslední slza skanula na vyprahlou zemi. 

Děkuji, jsem tvým dlužníkem, sklopila řasy pro změnu zase růže a najednou se všechna  její poupata dychtivě otevřela a rozvoněla.