O Sněhuláčkovi s velkým srdcem

Jednoho zimního večera hustě sněžilo. Ráno bylo tolik sněhu, že vůbec nebyly vidět silnice, domy měly velké čepice a všude to vypadalo, jako v pohádce. To ovšem nevadilo dětem. Právě naopak.

Byly totiž zrovna zimní prázdniny, tak všechny vykukovaly z oken. Dívaly se na to bílé nadělení a přemýšlely, že se půjdou koulovat a postaví si sněhuláky. Nejmíň každý dva. Sněhulačku a Sněhuláka a budou soutěžit o nejlepší dílo.

 Jú, to se podívejme, kdo to vyhraje. Tak krásný den. Všude mrzlo, ale rozpustilé, radostné děti, zabrané do práce kolem sněhuláků, mráz necítily. A když je volali rodiče na oběd, ještě se některým moc nechtělo, protože chtěly svá díla dokončit.

Večer se sešly, aby se podívaly, co vytvořily za sněhové nádhery. Každý měl vážně úplně jiného sněhuláka. Nemusel to být klasický sněhulák s mrkví, starým hrncem na hlavě, či s knoflíky z uhlí. Nakonec – kdo má doma ještě dneska uhlí? Mohly být sněhuláci moderní, jakýkoliv tvar, co děti zrovna napadl. Fantazii se meze přece nekladou.

Takže jsme tu měli večer pěknou podívanou. Sněhový vlak, sáně, Ledový hrad, tátu jako Sněhuláka, sestru Sněženku, letadlo, postýlku se sněhovou peřinou, Sněhurku a jednoho malého sněhuláčka, který sice nebyl  na první pohled nějak zvlášť zajímavý, ale něco na něm bylo velmi přitažlivého. Nikdo netušil, proč zrovna tenhle malý sněhuláček se tak všem zalíbil.

Večer se děti rozešly do svých domovů a domluvily se, že ráno vyhlásí nejlepší Sněhulku zimních prázdnin. Každý si samozřejmě přál, aby vyhrál ten jeho, nebo její… A protože ten den byly všichni nádherně provonění zimní náladou a třpytivou krásou, usnuly, jen co se položily do peřin.

I bez pohádky.

Ráno nemohly dospat, přiběhly všechny najednou a hlasovaly. Jenže , co se nestalo. Ten malý sněhuláček, nejmenší ze všeho, co tu bylo, jakoby celý zářil!

Čím to, Davídku, řekni nám, jak to, že ten tvůj malinký sněhuláček nás všechny tak přitahuje, víš ty vůbec, čím to je?

Vždyť tu máme hrad, vlak, letadlo, i ten táta Sněhulák se Emilovi fakt povedl, ale všechny děti se najednou otočily směrem k Davídkovi.

Tak řekneš nám konečně, kdo je ten tvůj sněhuláček?

Je to můj bratříček. Bratříček? Ale vždyť ty žádného nemáš. Nemám, ale měl jsem. Umřel brzy po narození. A já jsem si moc přál, aby tu s námi zase na chvíli byl, aby ožil. Dal jsem té postavičce všechnu svoji lásku, proto tak září. Věřím, že i když bráška odešel do nebíčka, stejně existuje a já ho mám pořád rád.

Děti úplně oněměly. Tohle nečekaly. Opustily svůj hrad, letadlo, i všechna svoje království, vzaly se za ruce, udělaly kolem sněhuláčka kruh a zazpívaly mu písničku, co je zrovna napadla.

Věříme, že jsi hvězdičkou na nebi, posíláme ti sněžné pozdravy, jsi láskou, která přišla z nebes a už malý, nikdy nebreč.

Utíraly si navzájem slzičky a jak se tak po sobě všichni dívaly,  měly najednou ty hvězdičky ve svých očích. Nádherně sněžilo a oni si představovaly,  že to malý bráška někde na obláčku, jim posílám vločky štěstí.

A jak je volali rodiče domů,  najednou vůbec neodmlouvaly, sedly si ke stolu a byly rády, že jsou všichni společně v kruhu rodiny.

Tak to vidíte, to všechno díky nápadu, postavit si sněhuláčka.

Hezký den všem, co milují pohádky.