O lidech, které jsi potkal

Všichni tě nějak formovali. Všechny jsi kdysi miloval. Někteří přinesli ti růže, v některých zrcadlil se žal. Někteří báli se vlastního stínu, pak náhle odvážně šli dál. 

Někteří měli srdce válečníka, někteří jemně dotkli se tvých ran.

Někdy ti vážně ublížili, abys sám sebe miloval. 

Někdy se střetly oči pýchy  s pohledem spousty černých vran. 

Všechno vždy mělo skrytý smysl, ten chápeš až teď, když jsi sám.

Samota také má svou cenu, najdeš sám sebe, podívej.

Obejmi znovu svoji duši a písničku si zazpívej.

Roztáhni křídla a budˇ volný, našel jsi náhle spásu svou.

Začínáš chápat vlastní příběh, nenecháš oheň pohasnout.

Někdy ti zasadili ránu a čekali, zda odpustíš.

Někdy byli přísní v právu, když nechápals, co přišli říct.

Někdy se mezi vámi zhaslo a bylo náhle po boji. 

Někdy se jiskřilo a někdy v tichu museli sami odejít.

Někdy ses topil ve vlastním nitru, někdy se hodně popálil.

Někdy bylo všechno k smíchu a voněl punč a cukroví.

Někdy se stáhla mračna, začalo pršet a byla zima na chvíli.

Pak byla vaše srdce smutná a odletěli motýli.

Byla tu spousta cizích duší, těch blízkých, ale pomálu.

Však vzpomněl sis, na těch pár lidí, co zůstali ti v portálu.

Ti, co nezávidí druhým a mají lásku pro děti. 

Ti, co jejich duše svítí a nebojí se objetí. 

Ti, co mají vždycky radu.

Ti, co překonali strach.

Tak už se nebraň, pochopit svou lekci.

Tak už se nebraň mít je všechny rád.