O květince, která nechtěla růst

Na louce rostla jedna malá květinka. Měla spoustu lístečků, ale květ ne a ne přivolat. Sluníčko se snažilo, déšť jí bubnoval na čelo,  duha k ní neustále promlouvala. Ale květinka jakoby neslyšela. 

 Nepomohl ani vítr, ani bouřka. Prostě nic. 

Jakoby vzdorovala času, jakoby nechtěla růst, bála se kvést. 

Proč? Zeptal se zvědavě motýl.

Čekám na tvoji vůni, květinko. Dočkám se? 

Ach motýlku, já se tak moc bojím dospět. 

Nechápu, proč se tolik bojíš. 

Víš, porostu, pokvetu, jenže pak odkvetu a co se mnou bude? 

Ale květinko, neboj, všechno se neustále mění, to je přece koloběh života.

Podívej se na pampelišky. Ještě před  chvílí tu byla spousta zářivých sluníček a kde jsou? 

Vidíš to chmýří? Jsou to malé padáčky , ze kterých se narodí nové kytičky. 

Není to krásné, co myslíš? 

Já, já... Nevím. 

(Přemýšlí...)

Jaké to je rozkvést? Co myslíš, motýlku? 

Musí to být překrásné. Poznal jsem tolik nádherných květů a vůní, to bys koukala. 

Opravdu? 

A jak se to dělá? 

Neděláš skoro nic, jen se v důvěře otevřeš. 

Aha, toho se asi bojím. Jestli to nebude bolet. 

Ale květinko, myslím, že nejvíc bolí, že jsi nedospěla a jsi pořád květinová holčička.

To jsem. A jsem jí ráda.

 Víš, jednoho dne se každá holčička promění v dívku a ta v ženu. 

Ach jo, povzdechla si květinka a jen tak lehounce pohnula svými lístky.

Jestli vůbec svůj květ unesu. 

To je nápad, už se skoro zlobil motýl.

Vůbec netušíš, o co přicházíš,  když takto přemýšlíš.

Teď už se vážně hněval.  Kdo ví, jakou kouzelnou vůni a krásu v sobě skrývá. 

Motýl, který znal tolik zajímavých květin, raději odletěl. 

Tak a teď jsem úplně sama a nemám ani svůj květ. Nemám nic. 

Nevím, kdo jsem, jakou barvu bych měla, jak bych mohla vonět pro sebe i celý svět. 

Alespoň na jeden jediný den!

A nikdy nepřilákám motýla, každý odletí dřív, než usedne...

Rozplakala se. 

A plakala tak usedavě, až přivolala toho nejmenšího ptáčka ze všech. 

Píp, píp, píp.

Co je ti, květinko, proč pláčeš? 

Protože, já, já se bojím vyrůst. 

Tak víš co?  Porosteme spolu. Podívej, jak já jsem maličký a už se umím o sebe postarat! 

Mohu i tobě pomoci. 

Jak bys to mohl dokázat? 

Dodám ti odvahu, mám ji velikou!

To není možné, kdes ji získal? 

Byl jsem dlouho sám a tak jsem ji musel najít. 

Najdeš ji také, neboj. Už na tebe čeká. 

Květinka se trošku polekala, ale ne zase tolik, aby jí nějaká odvaha nahnala strach. 

Tak dobře, pustíme se do toho! 

Zavřu oči a ....

Už???

Už jsem veliká? Už kvetu? 

Květinko, ty jsi ale vtipná. 

Myslíš, že to jde tak rychle? 

Nejdřív se ti nechce nic a pak bys měla nejraději všechno hned.

Trpělivost a pokora ti chybí. 

Zvládneš to, jen si víc věř! 

Ptáčkovi se trošku zapotil zobáček, jak se snažil květinku připravit na další cestu. 

Jak bych jí tak nejlépe pomohl? 

Trochu se proletím, snad mě něco napadne...

Květinka si zívla a usnula. 

Zdál se jí překrásný sen. O tom, jak roste a roste a je najednou veliká a ...

Najednou se probudila. 

Ptáček se zaradoval. 

Mám to, přišel jsem na to!  

Květinka byla překvapená, jak je možné, že ptáček to ví a ona ne? 

Pošeptal jí tajemství do ouška.

Júúú, že já na to nepřišla dřív, mohla jsem si ušetřit tolik trápení! 

Ptáček obletěl několikrát louku a přiletěl znovu.

Tentokrát ještě usměvavější a laskavější. 

Květinka se nemohla vynadívat. Tak malý a tak milý ptáček!

A jak se tak usmívala, začala zpívat s ním. 

Ptáček jí posílal hodně lásky, ale to ona nevěděla. 

 Jen se usmívala a radovala.   

Najednou v sobě začala cítit zvláštní pocit. Takový, který dříve vůbec neznala. 

Co se to se mnou děje? 

Cítila dojetí, něhu, lítost všech promarněných dnů.

V očích měla spoustu slziček a jak tak padaly na zem, pomalu rozkvétala.

 Lísteček, po lístečku. 

Nemohla uvěřit vlastním očím. Tohle jsem já? Přines mi zrcátko, poprosila ptáčka. 

Tady zrovna jedno někdo zapomněl.

Bože, jak je krásné být sama sebou, vůbec jsem se neznala. A to všechno díky tvé pomoci. 

Jak ti to jen oplatím? 

Nečekám nic na oplátku, to nebyl obchod, ale dar. 

Teď jen dávej zase ty, rozdávej své tajemství dál. 

Ptáček opravdu nečekal na poděkování. 

Než ho stačila květinka vyslovit, odletěl pomáhat zase jinam.

Někdy i ten nejmenší ptáček dokáže s odvahou víc, než vystrašený obr. 

A květinka? 

Ta je konečně šťastná. Našla to, co celý život hledala. 

Svoji vůni, svoji radost. 

Vlastní sílu, už ne slabost...