Kdysi dávno, žila v zemi plné kouzel, jedna nadějná čarodějnice. Měla přítulného kamaráda hada. Nedivte se, hadi milují své blízké. To věděla i naše společnice.
Ten se na ni už dlouho chystal. Vůbec se mu nelíbilo, jaké čáry máry to neustále provádí.
Klidně si čaruj, povídá jí. Ale ku prospěchu lidí. Pomáhej jim. Vždyť nemůžeš být šťastná, když ubližuješ. Já neubližuji, zasmála se čarodějnice. Já jen vracím úder. Aha, zamyslel se had. To je pak něco jiného. Ale stejně, oplácet zlo zlem, není tak úplně správné. Máš se bránit. To ano, ale chytře a razantně. Zasyčel had.
Já vím, mstí se jen slabí. Já se nemstím. Jen nemám ráda, když si někdo myslí, že mi může bezostyšně lhát do očí. To mu vrátím takový pohled, že na to nadosmrti nezapomene. Víš, co to je svatý hněv?
Něco jsem o něm slyšel. Asi bych ho zažít nechtěl. Podívej, mám nápad. Já taky u lidí nemám valnou pověst. Bojí se mne. Jen moje milá tanečnice, ta ne. Ta si se mnou hraje a protože je na mne hodná, já jí nemůžu ublížit, víš? Ona je chráněná bohem.
Hmmm. To je zvláštní, povzdychla si paní kouzelnice. A co já, já jsem taky pod ochranou? Ty? Myslím, že ne, ale mohla bys být.
Opravdu? Pověz mi o tom něco víc, milý hade. Zajímáš mne.
A tak se večer posadili ke krbu, had se stočil do svého oblíbeného košíku a moc hezky si ten večer povídali. Dokonce tak upřímně, jako ještě nikdy. Oba z toho měli dobrý pocit, třebaže hovor sám tak úplně příjemný zase nebyl.
Ssssssss.
Ale čarodějnice pak najednou měla úplně jiný pohled. Dívala se tak nějak do sebe i do dálky a oči měla jako rubínové korálky. Zaplál v nich oheň pravdy.
Copak si ti dva povídali? Má někdo nápad, kdo to ví? To bylo jenom mezi nimi, to už se nikdo nedoví. Jen mezi nimi vládne láska a nová zlatá pravidla. Spojili náhle svoje síly a otevřela se stavidla. Nastolil se řád plný harmonie, nikdo se nebál otevřít. A od té doby se v zemi krásně žije.
Vládne tu svoboda a klid.
