V jedné ošatce, s vůní máty, spalo bílé koťátko. V domě, kde se láska vznášela vzduchem. Slastně se usmívalo. Však ještě nedávno žilo úplně jiný život.
Bílá kulička se narodila lidem, kteří o něj příliš nestáli. O své čtyřnohé miláčky se málo starali. Bylo to vidět. Zvířátka byla smutná a bázlivá.
Doma se hodně křičelo, země úsměvů byla v nedohlednu.
Koťátko se krčilo pod jednou starou židlí a bálo se vylézt ven. Jindy se schovalo za skříň a myslelo si, že jej budou hledat. Ale nikdo nepřícházel. Večer opatrně vykouklo ven a honem ke své mističce. Byla prázdná.
Ach, pomyslelo si koťátko. Sem nepatřím. Nemají mne tu rádi. Nikdo se se mnou nemazlí, nechodí ven.
Uslyšelo kroky. Kam se honem schovám?
Časem bylo smutnější a bázlivější.
Jednoho dne se ale všechno změnilo.
Na návštěvu přišla malá holčička a zamilovala se do koťátka na první pohled. Sotva ho spatřila, vzala jej do náruče a už jej nepustila.
Když odcházela z domu, stále držela koťátko ve svých malých ručkách. Mami, už je moje! Bílé chloupky jí lechtaly po tváři, ale jí to vůbec nevadilo.
Jituško, kam jdeš s tou kočičkou? Ptala se maminka. Tu musíme vrátit!
Nemusíme, volala holčička a utíkala dál a dál.
Tak mi ji vrátíte třeba zítra, řekla paní domu, ale koťátko ani nedutalo a čekalo, jak vše dopadne.
Holčička se koťátka nikdy nevzdala. Milovala je celou svou duší a časem i novou kočičí rodinku.
Víte, láska si vždycky najde cestu.
Jen věřit, že existuje.
