V mládí jsem chtěl být hercem, nebo psychologem. Obě dvě povolání mají něco společného. Člověk musí být opravdu dobrý psycholog, aby prohlédl, jaké hry hraje sám před sebou a jaké hry pro něj zrcadlí ti druzí.
Ale ať je to, jak chce, pro obě polohy musíte mít především vlohy. Nejlepší psycholog je ten, který má nejvíc problémů sám, a když se s tím popere, může být mistrným koučem. Bylo by nedůstojné radit druhým a přitom se topit v emociálním bahně, ze kterého není úniku.
Herectví je práce se slovy i emocemi. Jsou dva druhy herců. Jedni hovoří srdcem, druzí výborně artikulují. Byl jsem ten první. Můj prožitek občas i nikoho vyděsil. Ještě nedávno jsem neměl své emoce pod kontrolou, pod pokličkou strachu to neuvěřitelně bublalo, zvláště, když na povrchu jsem dělal, jakoby nic. Potlačoval jsem neustále svou energii. Nějak jsem se v dětství naučil, že mé projevy nejsou adekvátní situaci. Znáte to? "Ty raději mlč! Já ti řeknu, jestli je to dobré, nebo ne. Jsi nějaký přecitlivělý. Tohle bys cítit neměl!"
A na budoucího psychologa bylo "zaděláno".
Na potencionálního herce taky, protože když slýcháte tyto věty často, těžko bude váš život vypadat autenticky.
Dá se takhle žít?
Jen do doby, než budete chtít žít jinak. Než vás tento starý nefunkční model naštve natolik, že budete najednou dělat všechno možné, abyste se z něj dostali. Jednou provždy.
Dosud byl váš život jeden velký útěk. Od rodičů do manželství. Z manželství do samoty. Ze samoty do partnerství. Z partnerství do ještě větší samoty.
A teď tváří tvář, svým nepřiznaným pocitům z dětství a dalšího průběhu života, najednou stojíte jako nazí před zrcadlem a vidíte všechny své nedostatky.
V samotě jste zvláštním hercem, už není úniku.
A jak nás učili na kamerových zkouškách, nacvičuje se nejlépe před zrcadlem!
Jenže kolem zrcadla už delší dobu procházíte bez povšimnutí a máte ho doma jen jako další kulisu.
Dá se utéct ze zlého snu? Nevím, jestli utéct, ale určitě se lze jednoho dne vědomě probudit.
Nešťastný sen opustit a zvolit si jinou realitu.
Člověk musí chtít, cukr a bič nefungují. Už dávno ne.
A tak postupně, krok za krokem, rádi odevzdáváte své dětské strašáky!
"Nejsem dost dobrý, nemám představu, jak to udělám, nikdy se nezavděčím, nikdo mne nebere takového, jaký jsem..."
Neměl jsem sebemenší tušení, co všechno lze ve své hlavě objevit!
Stačilo jet na pár hodin do své minulosti, kde se vaši bývalí kamarádi nikam neposunuli a pokračovali, ne zrovna vesele, ve svých mentálních návycích.
Byl jsem šťastný, že tohle už neřeším...
Jenže mne čeká další cesta, mysl člověka je jako cibule. Sotva odhodíš pár vrstev a myslíš si, že jsi konečně v pohodě, přijdou další výzvy.
Nedávno jsem četl v knize jednu větu - Tak už nemluv a tancuj!
A najednou vím velice přesně, co všechno mám teď udělat.
