Nová identita

Naše duše si vybírá zkušenosti, které má prožít. To, co si nevybírá, jsou naše reakce. Bolestné i příjemné situace máme procítit a propustit. Všechny lekce jsou tu, aby nás zformovali, ne proto, abychom je dále drželi a trpěli.

Často obviňujeme naše rodiče, partnery, situace. Mohou za to, co cítíme? Mohou za to, že nám spouštějí naše bolestné nahrávky? A kde se vlastně vzaly? 

Dejme tomu, že jsme v pěti letech ve školce zažili první šikanu. Klidně i jenom slovní agresi. Těžko se nám tenkrát usínalo, byli jsme smutní.

Bolestná nahrávka byla na světě. 

Když se nám dnes stane podobná situace, bolí stejně? 

Ve dvaceti jsme prožili neopětovanou lásku. Jsme z toho v přítomnosti venku, nebo ji zažíváme opakovaně? A s jakou intenzitou? 

Ve třiceti nás nevybíravým způsobem šéf vyhodil z práce. Vůbec jsme za to tenkrát nemohli. Neseme si křivdu. 

Tento pocit se nám často vrací. Jak jej prožíváme v současnosti? 

A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. 

Za svůj život můžeme mít plný kufr takových zranění, které místo abychom zahojili, neustále znovu oživujeme.

 Že se tomu zdráháme uvěřit? 

Máte pocit, že je problém tam venku? Že jsou lidé připraveni nám nějak ublížit? 

Jaký svět vytváříme, v takovém žijeme. 

Opravdu? 

Jednoduchý příklad. Pokaždé, když potkáte souseda, neodpustí si nějakou poznámku na vaši osobu. 

Už toho mám dost, říkáte si. Proč mi to dělá? 

Je to problém váš, nebo souseda? 

Nemůžeme kontrolovat chování souseda, ale naši zpětnou reakci. Pokud se dotyčnému stále daří nám sebrat dobrou náladu, vyhrává on. 

Byl to jeho záměr? 

Pokud se chceme naučit žít v klidu, musíme se nejdříve umět orientovat v chaosu.

Toužíme náš život posunout na vyšší úroveň vědomí, ale stále nemůžeme najít poslední díl skládačky.

Ještě pořád něco chybí, duše není naplno přítomná. 

Jsou to naše bolístky, které si hýčkáme, místo abychom je propustili. Jednou provždy. 

Můžeme to zkusit, s cizími lidmi jsme možná více v pohodě, necítíme se ohroženi, ale v rodině, s nejbližšími osobami častokrát nejvíce bojujeme.

Možná si kolikrát ani neuvědomujeme, že svádíme v podstatě boj sami se sebou. 

Jak z toho ven? 

Vesmír s námi hraje prožitkovou hru. Uč se, přes slzy i štěstí, prožívej vzlety i pády, vítězství i prohry. 

Nauč se však všechno opouštět a propouštět. Pouč se a jdi dál.

Vydechni, uvolni se a odhoď všechna trápení. 

Jen tak můžeš znovu zažít šťastnější období.