Velmi mne inspiroval článek v Květech o člověku, který vyměnil práci telekomunikačního technika za stop, fotografování, sbírání banánů, jablek a zážitků. Napsal knihu Cestou osudu a náhody, kterou se teď živí…
Prožil Sedm let na stopu
… Stop je obrovské síto charakterů. Spojí ty, které spojit má. V cizině je tak člověk v neustálém kontaktu s pohodovými lidmi, kteří jsou rádi, že mohou být na chvíli delegáty své země. Ano, je to také levný prostředek dopravy. O to víc se však na cestě platí úsilím, potem a sebezapřením. Ale ta spousta zážitků!
V Indii jsem třeba stopnul rybáře a dva dny se plavil na otevřeném moři, stopnul jsem auto jedoucí šestnáct set kilometrů australskou pustinou, projel poušť Gobi a ještě se tam svezl na velbloudu, cestoval jsem na koňském hřbetu v mongolské stepi, vyrazil jsem s veterinářem ošetřovat do divoké přírody nemocného slona. V době, kdy čemsi do deníku značil šestý rok své cesty, jsem stopnul jachtu a deset dní se plavil po tropických ostrovech mezi Malajsií a thajským Phuketem.
Hodně na mě zapůsobilo, když mě na Novém Zélandu pozvali k sobě domů. Muž, který mě zcela samozřejmě přivezl do své rodiny na večeři a nocleh, mi řekl: Já taky na stopu strávil pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím dobře, jaké to je, spát v posteli, když jsi před tím spával dlouho jen venku. Vím, jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho umýval jen v řekách. Vím, jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného.
Ráno pak přidal radu na cestu : Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou totiž zadarmo….
…………………………………………………………………………………………………………..
Přemýšlím o věcech, které to jsou.
Napadá mne :
Láskyplný pohled, slovo, dotek. Vděčnost, dojetí, upřímné objetí. Vášeň a nadšení.
Štastné slzy či zářivý smích, ta zvláštní nostalgie, když skončí první láska a vy začínáte citově dozrávat, když zjistíte, že všechno co končí, jen jen začátek něčeho většího, než bylo doposud…
Vzpomínky. Smutné i veselé, kouzelné i ty děsivé. Jaký náboj je v nich. Jaké poselství! Je v nich život i smrt, která znovu probouzí život.
Jak velkou bolest ukrývají všechny krize, přerody, rozchody. A jak moc nás posouvají dál, když je přijmeme za své.
Jsou jako voda, nejdříve nás málem potopí, ale pokud se budeme chtít naučit plavat, nakonec nás ponesou…
Nemusíme se ničeho a nikoho držet. Plujeme v náručí života a on nás chrání a miluje tak, jak si ani nedokážeme představit.
Že jsme na to už zapomněli v záplavě vzteku a sebelítosti?
Tak si zase vzpomeňme! Na pofoukání bolístky, když jsem spadli z kola, na hojivý fáč, když jsme měli úraz, na to, kdo nám utřel slzy, když nám bylo nejvíce smutno. No, řekněte, byli jste v těchto těžkých situacích skutečně sami?
Minimálně jsme více, než jindy, cítili život. Že k nám promlouvá svými náhodami, že nás pozvedá, když upadneme a když se příliš vznášíme, nastaví pevnou zem. Kolik takových náhod nás opravdu dovedlo k poučení a přijetí cesty srdce?
Pýcha dostala trošku na frak, tak jsme se oprášili a šli dál.
Je to tak vždycky, když nás život chce někam dovést a my se třeba už léta vzpouzíme přijmout změnu a růst.
Život se bude vždy snažit, abychom skutečně dospěli, citově vyzráli a pocítili svůj rozkvět.
Protože tak jako příroda miluje všechny své květy, tak i Země
všechny své děti. Tak co kdybychom dnes pozvedli sami sebe třeba tím, že budeme milovat i svou nedokonalost?
Myslím, že je to pro dnešek dobrý začátek…
A nebo si myslíte, že tady je každá rada drahá?
